Překvapeně vykřikla.

Musím připomenout, že jsem se v mladých letech, ačkoliv jsem byl horlivým demokratem, stavěl proti volebnímu právu žen. Ve svých vyzrálejších a snášenlivějších letech jsem je uznával bez nadšení za nevyhnutelný společenský jev.
„Tak proč jsi vlastně hlasoval pro?“ ptala se Charmian.
Odpověděl jsem. Odpovídal jsem rozvláčně. Odpovídal jsem rozčileně, a čím děle jsem mluvil, tím víc jsem se rozčiloval. (Ne, nebyl jsem opilý. Koni, na kterém jsem jel, právem říkali Povstalec a rád bych viděl, jak by opilý člověk na něm dokázal jet.)
A přece – jak bych to jen řekl? – měl jsem trochu v hlavě, byl jsem v dobré „náladě“, měl jsem malou špičku.
„Když ženy dostanou volební právo, budou hlasovat pro prohibici,“ řekl jsem. „Jenom ženy, sestry a matky, jen ty zarazí Démonu alkoholu hřebíky do rakve…“
„Ale já myslela, že s tím pánem jsi zadobře,“ skočila mi do řeči Charmian.
„Jsem, byl jsem, nejsem, nikdy jsem nebyl. Nikdy s ním nejsem míň zadobře, než když je se mnou a když se zdá, že jsem s ním nejvíc zadobře. Je to král lhářů. Je nejupřímnější z těch, kdo říkají pravdu. Je to vznešený chlapík, v jehož společnosti si připadám jako ve společnosti bohů. Je také ve spolku se Zubatou. Jeho cesta vede k čiré pravdě a ke smrti. Popřává nám jasně vidění i šálivě sny. Je nepřítelem života a učí nás větším moudrostem, než kam sahá naše životní moudrost. Je to zabiják se zkrvavenýma rukama a ničí mládí.“
Charmian se na mne zahleděla a hned jsem věděl, že se diví, odkud tohle vše mám.