Mluvil jsem dál,

a jak říkám, byl jsem trochu v náladě. Všechny myšlenky v mém mozku byly na svém místě. Každá myšlenka se krčila ve střehu ve své malé cele, jako se krčí za noci vězňově, když se připravují na útěk. A každá myšlenka byla jasnou, ostře ohraničenou, neklamnou vizí. Můj mozek prozařovalo jasně, bílé světlo alkoholu. Démon alkohol měl záchvat pravdomluvnosti a vyzrazoval na sebe nejdůvěrnější tajemství. A já byl jeho mluvčím. Vynořovalo se mi množství vzpomínek z mého života a šikovaly se hezky za sebou jako vojáci na přehlídce. Mohl jsem si mezi nimi jen vybírat a volit. Byl jsem pánem svého myšlení, vládcem nad svým slovníkem i nad svou životní zkušeností, a mohl jsem neomylně vybírat jednotlivá data a sestavovat z nich své vyprávění.
Démon alkohol dovede totiž takto svádět a lákat, probouzet v mozku hlodající červy myšlení, našeptávat osudně předtuchy pravdy a blýskat červenavými záblesky do šedi všedních dnů.
Nastínil jsem Charmian svůj život a vylíčil jsem, z čeho se v podstatě skládá má bytost. Nebyl jsem alkoholikem po předcích. Nenarodil jsem se s vrozenou biologickou predispozicí k alkoholu. V tom byla celá naše rodina normální. Sklon k alkoholismu byl u mne získaným návykem. A pečlivě jsem jej v sobě vypěstoval. Alkohol mně byl hrozně protivný odpornější než jakýkoli lék. A ani teď ještě nesnáším jeho příchuť, pil jsem jej jenom proto, že mě „povzbuzoval“. Ale od pěti do pětadvaceti let jsem tomu povzbuzování nemohl přijít na chuť. Dvacet let této nedobrovolně učební doby jsem potřeboval k tomu, abych donutil své odbojné tělo snášet alkohol, abych po něm zatoužil v srdci i v hloubi duše.