Byl jsem tak malý, že když jsem si chtěl trochu přihnout, musel jsem si se džbánem sednout a dát si ho na klín. Nejdřív jsem usrkl trochu pěny. Zklamalo mě to. Neshledal jsem v tom nic vzácného. Ta pravá chuť nespočívala patrně v pěně. A kromě toho – vůbec mi to nechutnalo. Pak jsem si vzpomněl, že dospělí, než se napijí, vědy odfukují pěnu. Ponořil jsem proto tváře do pěny a srkal jsem tekutinu pod ní. Vůbec nebyla dobrá. A přesto jsem pil. Dospělí přece vědí co a jak. Nebylo snadně zjistit, kolik jsem toho vlastně vypil, protože jsem byl malý a džbán v mém klíně velký a protože jsem pil s hlavou až po uši v pěně, co mi dech stačil. Polykal jsem to jako medicínu, hltavě a chvatně, jen abych už měl tu celou proceduru za sebou.
Otřásl jsem se, když jsem se zas vydal na cestu, ale pomyslel jsem si, že ta dobrá chuť se snad dostaví až později. Vyzkoušel jsem to ještě několikrát, než jsem ušel tu dlouhou půlku míle. Pak jsem se ale zarazil nad množstvím piva, které ve džbánu chybělo, a vzpomněl jsem si, že jsem vídával, jak ustátému pivu přidělávají pěnu, vzal jsem proutek a míchal tím, co ve džbánu zbylo, až se pivo pěnilo zas přes okraj.