Pak je mu všechno jasně. Všechno to zmateně pachtění po nesmrtelnosti je jen výrazem strachu, Jež má jeho duše před smrtí, a je prokleto třikrát prokletým darem představivosti. Není v něm však touhy po smrti – člověk nemá odvahu zemřít, když nastává čas smrti. Takové myšlenky člověku nalhávají, že přelstí smrt, že dosáhne jakéhosi budoucího života, zatímco ostatní tvory tu zanechá temnotám hrobu nebo ničivého žáru krematoria. Avšak on ve chvilce své čiré logiky ví, že takoví lidé se obelhávají a chtějí se přelstí. Toto postihne všechny stejně. Nic Nového není pod sluncem, ba ani ne ta vytoužená hříčka chabých duší – nesmrtelnost. Avšak on to ví, a jen on, když stojí zpříma na nohou a nemotá se. Je složen z masa, vína a jisker, ze slunečního svitu a pozemského prachu, je pouhý křehký stroj, který smí být jistou dobu v chodu, pokud ho ošetřují doktoři bohosloví a medicíny, aby pak byl nakonec odhozen na smetiště.