Ale přestože jsem si toho dopoledne přál vidět, jak černý Matt zabije Toma Morriseye, nestál jsem o to, abych poskytl tanečníkům podívanou, jak nůž uvízne v mých zádech. Nenaučil jsem se tehdy ještě rozeznávat fakta od teorií. Věřil jsem matčiným výkladům o italské povaze. Kromě toho jsem měl jakous takous mlhavou představu o posvátnosti pohostinství. – A teď tu byl zákeřný, vzrušený a po vraždě toužící Ital, nabízející mi pohostinství. Poučili mě, a já tomu věřil, že mě bodne, když ho urazím, právě tak, jako kůň kopne vědy toho, kdo ho dráždí a dostane se přitom příliš blízko k jeho kopytům. A co víc, tenhle Ital Petr měl právě tak hrozně černě oči, o jakých mi matka vědy vyprávěla. Ty oči se lišily od všech očí, jaké jsem až dosud poznal, od šedých, modrých a světlehnědých očí příslušníků naší rodiny i od bledých pomněnkových modrých očí Irů. Možná také, že se Petr už trochu víc napil. Jeho oči prostě černě svítily a jiskřily čertovinou. Vypadaly záhadně, cize, a jak jsem mohl já, sedmiletý chlapec, prohlédnout jejich rozpustilost. Spatřoval jsem v nich náhlou smrt, a rozpačitě jsem víno odmítl. Tu se výraz jeho očí změnil. Zpřísnily a přímo poroučely, když mi přistrkoval sklenici s vínem.