To odpoledne jsem prospal pod stromy, a když mě tatínek pozdě večer probudil, bylo mně, Malému chlapci, tak mizerně, že jsem se jen s námahou doklopýtal domů. Byl jsem vyčerpán, nohy mě tížily a táhly k zemi a v žaludku to tak bouřilo, že mi to znělo i v hrdle, i mozku. Bylo mi jako člověku, který se napil jedu. Doopravdy jako bych se otrávil.
V následujících týdnech a měsících jsem se pivu vyhýbal jako sporáku, o který jsem se jednou spálil. Dospělí mají pravdu. Pivo není pro děti. Dospělým nevadí. Ale dospělým také nevadí, když musí užívat pilulky nebo ricinový olej. Pokud jde o mne, mohl jsem se docela dobře obejít bez piva. A mohl jsem se obejít bez piva až do své smrti. Ale okolnosti rozhodly jinak. Kamkoliv jsem se později ve světě vrtl, všude na mne kýval Démon alkohol. Nemohl jsem mu utéci. Všecky cesty vedly k němu. A celých dvacet let jsem s ním musel přicházet do styku, přátelsky se vítat a nechat si to přecházet z jazyka do tváří, abych v sobě k tomu darebáku vypěstoval oblibu.