Už na počátku jsem opilé hochy napodobil přirozeněji než ona. Po několika minutách jsem žasl sám nad sebou. Viděl jsem mladíka, jak se několik kroků potácel, pak se zastavil u okraje cesty, utkvěle se zahleděl do příkopu a těžce, patrně po nějaké hluboké úvaze, tam spadl. To mi přišlo strašně k smíchu. Doklopýtal jsem se až k příkopu a chtěl jsem mermomocí zůstat stát na jeho okraji. Vzpamatoval jsem se až na jeho dně, když se mě několik polekaných děvčat snažilo vytáhnout ven. Od tě chvíle jsem si už nechtěl hrát na opilého. Už mě to nebavilo.