Během nemoci mi některé věci připadaly zmateně, jiné opět velmi jasně. Cítil jsem sice svou vinu, avšak měl jsem pocit nespravedlnosti. Nebyla to má chyba – a přece jsem se choval špatně. Docela jasně jsem se však rozhodl, že se už nikdy nedotknu alkoholu. Vzteklý pes se nikdy tak nebál vody jako já tenkrát pití.
A přece musím přiznat, že zkušenost, jakkoliv byla hrozná, mě přece konec konců nezastrašila natolik, abych se znova nebratříčkoval se svým Démonem. Všechno kolem mne už mě tenkrát k němu vábilo. Především se mi zdálo, že všichni dospělí, kromě mě matky, která ve svých názorech vždy ráda zacházela do extrémů, se na celou tu věc dívají shovívavě. Co se stalo, byl prostě žert, něco veselého. Nikdo mi to neměl proto za zlé. I hoši a dívky se smáli a pochechtávali nad tím, že při tom také byli, a s chutí vyprávěli, jak mi Larry skákal po hrudi a vyspal se pak pod mostem a jak zase ten nebo onen prospal noc na hromadě písku a co se přihodilo tomu, co spadl do příkopu. Jak říkám, pokud jsem mohl pozorovat, nikde nebylo hany. Byla to jakási lechtivá věc, po čertech zábavná – skvělá a nádherná příhoda v jednotvárném životě při práci na tom nevlídném, mlhami zahaleném pobřeží.