Slzy mi zaplavily oči a široce rozevřenými ústy jsem lapal po vzduchu. Z každé strany mě vedlo jedno děvče za ruku, ale nohy jsem měl jako z olova. Alkohol, který jsem vypil, bušil mi v mozku i v srdci jako palice. Kdybych byl nějaké nedochůdče, jsem si jist, že by mě to zabilo. Teď vím, že jsem tenkrát byl blíže smrti, než si ustrašená děvčata dovedla pomyslit. Slyšel jsem, jak se mezi sebou hádají o to, kdo to zavinil; některá plakala nad sebou, nade mnou i nad tím, jak se hoši ostudně zachovali. Mě to ale nezajímalo. Dusil jsem se, lapal jsem po vzduchu. Chůze mě hrozně namáhala. A tím víc, že jsem při ní musel dýchat. Avšak dívky mě nutily do chůze a domů byly ještě čtyři míle. čtyři míle! Vzpomínám si, jak jsem zamlženýma očima spatřil před sebou v nesmírně dálce můstek přes cestu. Ve skutečnosti nebyl dál než sto stop. Když jsem k němu došel, klesl jsem, zůstal ležet na zádech a těžce oddychoval. Děvčata mě chtěla zdvihnout, ale já se nemohl ani pohnout a jen jsem funěl. Ustrašeně výkřiky děvčat přivolaly Larryho, opilého sedmnáctiletého mladíka, a ten se mě pokusil přivést k vědomí tím, že mi skočil na prsa. Jen matně si vzpomínám, jak se děvčata do něho pustila a jak ho ode mne odtáhla. A pak jsem už nevnímal nic; teprve později jsem se dozvěděl, že Larry se skutálel pod most a tam přenocoval.