Ještě mnoho dní potom mi nebylo dobře a matka mě nemusela ani napomínat, abych si v budoucnu nezadával s alkoholem. Matku to velmi polekalo. Tvrdila, že jsem se dopustil něčeho zlého, velmi zlého a že jsem udělal pravý opak toho, k čemu mě vždy vedla. A jak jsem já, který si nikdy nedovolil odmlouvat, který ve svém slovníku ani neměl dost vhodných slov, aby vyjádřil svůj duševní stav- jak jsem mohl matce říci, že právě její poučování zavinilo, že jsem se tak opil. Nebýt jejích teorií o černých očích a italské povaze, nikdy bych nebyl smočil rty v tom nakyslém, trpkém víně. Teprve když jsem odrostl, jsem jí řekl, co vlastně způsobilo tuto ošklivou příhodu.