Když jsem přišel k sobě, byla už tma. Nesli mě v bezvědomí čtyři míle a pak mě uložili do postele. Byl jsem nemocně dítě, a přestože mé srdce i mozková tkáň byly vyčerpány, stále jsem upadal do deliria blízkého šílenství. Všechny hrůzy a všechno běsnění se rozpoutalo v mém dětském mozku. Nejhrůznější vidění jsem pokládal za skutečnost. Viděl jsem vraždy a vrahové mě pronásledovali. Naříkal jsem, zuřil a pral jsem se. Moje utrpení bylo nesmírné. Kdykoliv jsem se probral z deliria, slyšel jsem matčin hlas: „Ale ten dětský mozek! Vždyť ten chlapec přijde o rozum!“ A když jsem zase upadl do deliria, pronásledovala mě ta myšlenka dál: viděl jsem, jak mě zavřeli do blázince, jak mě ošetřovatelé bijí a jak okolo mne třeští šílenci.