Když mi bylo deset let, naše rodina se rozloučila s rančem a přestěhovala se do města. Tady, v desíti letech, jsem začal prodávat po ulicích noviny. Jednak proto, že jsme potřebovali peníze a pak že jsem potřeboval trochu pohybu. Našel jsem si cestičku do veřejně knihovny a čítával jsem tam až do úmoru. Na chudobných rančích, kde jsem dosud žil, nebyly knihy. Byl to pro mne opravdu zázrak, když jsem si mohl vypůjčit hned čtyři podivuhodné knihy, a hned jsem je také hltal. Jedna z nich byl životopis Garfielda, druhá byly cesty po Africe od Paula de Chaillu, třetí jakýsi román od Oudiy, v němě chybělo posledních čtyřicet stran, a čtvrtá byla Irvingova Alhambra. Tu mi půjčila moje učitelka. Nebyl jsem smělý a na rozdíl od Olivera Twista jsem se neodvážil požádat o další knihy. Když jsem učitelce vracel Alhambru, doufal jsem, že mi půjčí ještě další knihu. A když mi ji nepůjčila – patrně si myslela, že po ní příliš netoužím –, plakal jsem celou dlouhou cestu ze školy domů na ranč. čekal jsem a doufal, že mi ještě nějakou půjčí. Mnohokrát jsem si dodával odvahy, že ji o ni už už požádám, ale nikdy jsem nenabyl dost smělosti.