Navzdory neblahým zkušenostem z dřívějška byl tu však zase můj Démon. Vládl zde, pro každého byl lehce dosažitelný, číhal tu a sváděl mě. Všechna tato seznámení s výčepy se totiž hluboce vrývala do mé dětské duše. A dítě, které si teprve vytvářelo své první poznatky o světě, shledávalo, že výčep je místo rozkošné a žádoucí. Ani obchody, ani veřejně budovy, ani příbytky lidí mi neotvíraly dveře, nedopřávaly mi, abych se ohřál u krbu, ani mi nepopřály, abych si pochutnal na božských lahůdkách z úzkých polic kolem stěn. Jejich dveře byly pro mne vždy zavřeny, dveře výčepů však kdykoliv otevřeny. A já jsem později vždy a všude nacházel výčepy, na hlavních třídách i v postranních uličkách, v úzkých ulicích i na rušných bulvárech, výčepy jasně osvětlené a radostné, v zimě teplé, v létě tmavé a chladné. Ano, výčep byl nesmírně krásným místem, a byl ještě něčím víc.