Ty výčepy jsem měl rád. Zvláště výčepy v San Franciska. Byly tam k dostání nejdelikátnější lahůdky – podivně chlebíčky a suchary, sýry, klobásy, sardinky – báječná jídla, jaká jsem nikdy nevídal na našem chudém stole doma. A jednou, jak si vzpomínám, výčepní mi namíchal sladký, lahodný nápoj ze sirupu a sodovky. Tatínek ho neplatil. Výčepní mě pohostil, a tak se mi stal ten laskavý pán ideálem všeho dobrého. Léta se mi ještě o něm zdávalo i za dne. Ačkoliv mi bylo tenkrát teprve sedm, vidím ho jako dnes v nehasnoucím jasu, i když jsem ho spatřil jen jedenkrát. Výčep byl na jih od Tržní ulice v San Francisku. Stál na západní straně ulice. Když jste tam vstoupili, byl pult vlevo a po pravé straně zdi stál volně přístupný stůl se zákusky. Byla to dlouhá, úzká místnost a vzadu, u výčepních sudů, stály malé kulatě stolky a židle. Výčepní měl modré oči a krásné, jakoby hedvábné vlasy, které mu vykukovaly zpod černě, hedvábné čepičky. Vzpomínám si, že měl hnědou vlněnou kazajku, a ještě dnes vím přesně, kde bylo místo uprostřed řady lahví, odkud vzal láhev načervenalého sirupu. Dlouho mluvil s otcem a já jsem srkal sladký nápoj a zbožňoval jsem ho. A ještě po létech jsem toho muže ve vzpomínkách zbožňoval.