První, čím mě chtěl devatenáctiletý harpunář a s ním i sedmnáctiletý námořník přesvědčit, že jsme již muži, bylo, že se začali chovat jako muži. Harpunář navrhl, že takovou schůzku je třeba řádně zapít, a Scotty hned začal po kapsách shledávat nikláky a měďáky. Pak harpunář odešel s růžovou lahví, aby ji dal v podloudnické krčmě naplnit, poněvadž v blízkosti nebyla žádná krčma, která měla povolení čepovat lihoviny. Pak jsme pili z žejdlíků nějakou lacinou břečku. Copak jsem snad byl měně silný a měně vycvičený než harpunář a námořník? To přece byli chlapi! Dokazovali to tím, jak dovedou pít. Pití bylo znakem mužnosti. Pil jsem s nimi doušek za douškem, rovnou a směle, ačkoliv ta prokletá břečka se ani nedala porovnat s tyčkou žvýkací gumy nebo s lahodnými dělovými koulemi. Při každém doušku, který mi sklouzl hrdlem, jsem se otřásl, ale chlapsky jsem takové příznaky skrýval.