Na čtení jsem již neměl čas.

Měl jsem co dělat, abych nabyl cvik a dovedl se seprat s jinými kluky, abych je předstihl, zastrašil a držel si je hezky od těla. Byl jsem nadán fantazií, a chtěl jsem zvědět o všem, co mě zajímalo. Nejvíc jsem byl zvědav na výčepy. Prošel jsem jich mnoho. Vzpomínám si, že tehdy jich byla mezi šestou a Sedmou třídou na východní části Broadwaye hezká řádka, jeden vedle druhého.
V těch výčepech byl jinačí život. Muži tam hlučně hovořili, hlučně se smáli, bylo to velkolepé prostředí. To bylo něco jiného než všední život, kdy se nikdy nic zvláštního nedělo. Tady byl život stále plný ruchu a někdy i drsný, když začaly lítat rány a tekla krev a když se dovnitř vhrnuli ramenatí strážníci. To byly pro mne, jenž jsem měl hlavu plnou divokých a skvělých bojů i nádherných dobrodružství na moři a na zemi, velké chvíle. Takové velké chvíle jsem nemíval, když jsem se ploužil ulicemi a zasunoval noviny pod prahy domů. Zato však ve výčepech i opilci, otupení a rozvalení po stolech nebo i v prachu pod nimi, byli zjevy tajemnými a podivuhodnými.