A co víc

– s výčepy přece bylo všechno v pořádku. Páni radní je uznávali a povolovali. Výčepy nebyly tím hrozným místem, které odsuzovali chlapci, kteří neměli příležitost je tak poznat jako já. Snad to byla místa hrozná, ale tehdy pro nás byla hrozně vábná a všechno hrozně vábně touží chlapec poznat. Vždyť právě tak hrozní byli i piráti, tak hrozně byly i bitvy a ztroskotání lodí, a který čilý chlapec by nedal za to nevím co, aby se k tomu namanul.
Kromě toho jsem ve výčepech vídával reportéry, redaktory, právníky i soudce, jež jsem znal podle jmen i podle tváří. Ti propůjčovali výčepům pečeť vyšší společenské úrovně. Ti jen dotvrzovali oprávněnost mého nadšení pro výčepy. Ti tam přece také nacházeli něco zvláštního, něco, co se lišilo od všedního života, co i já jsem vycítil a po čem jsem toužil. Nevěděl jsem, co to vlastně je, ale muselo za tím něco vězet, když se tam všichni slézali jako bzučící mouchy nad hrncem medu. Nepoznal jsem tenkrát ještě smutek, svět byl pro mne samý jas, a tak jsem nedovedl pochopit, že tito lidé tu hledají zapomnění na otupující práci a životní smutky.