Během odpoledne jsme tu flašku dali naplnit ještě několikrát. Měl jsem sice v kapse jenom dvacet centů, ale dal jsem je k lepšímu jako chlap, i když jsem tajně litoval obrovského množství cukroví, které jsem si za ně mohl koupit. Alkohol nám stoupal do hlavy a hovor Scottyho a harpunáře se točil okolo výprav na Dálný východ, bouří u mysu Hornova, okolo divokých prérijních vichřic na La Platě, vánků nadouvajících horní plachtu, jižních větérků a vichřic v Severním moři i okolo velrybářských lodí, které ztroskotaly v arktickém ledu.
„V takové ledově vodě nemůžeš ani plavat,“ řekl mi harpunář důvěrně. „Za minutu tě popadne křeč a hned jdeš na dno. Jedině, co můžeš dělat, když ti velryba rozmlátí loď, je lehnout si břichem na veslo, aby ses mohl aspoň držet nad vodou, když prokřehneš zimou.“
„To se ví,“ řekl jsem a pokynul jsem přátelsky hlavou s výrazem jistoty, že se také vydám na lov velryb a že se také ocitnu na roztříštěných lodích uprostřed Arktického moře. A vskutku jsem si vryl do paměti jeho radu jako zvlášť cennou a chovám ji tam až podnes.
Ale nedovedl jsem se rozpovídat – aspoň ne hned. Pro pána krále! Bylo mi teprve čtrnáct a v životě jsem ještě nebyl na moři. Mohl jsem jen naslouchat těm dvěma mořským vlkům a dokazovat svou mužnost tím, že jsem s nimi popíjel a prázdnil sklenici za sklenicí jaksepatří.