A jak se mi alkohol propaloval do mozku, rozpouštěla se ve mně zamlklost a roztávala upjatost, mluvil můj Démon se mnou, skrze mne i za mne, byl mým dvojníkem, mým druhým já, a já pak hovořil stále hlučněji, abych dokázal, že jsem už celý muž, a chlubil jsem se zdlouha i zeširoka, jak jsem přeplul zátoku v San Francisku v otevřeně loďce za řevu jihovýchodní vichřice, když i sami námořníci ze škuneru pochybovali, že to dokáži. Potom jsem já – nebo můj Démon, to už bylo jedno, vykládal Scottymu, že je snad dobrým námořníkem na širém moři, že zná zámořské lodi do posledního kousku lana, ale kdyby se měl plavit na malém člunu jako já, to že bych ho položil na lopatky a ještě bych dokázal loďkou kolem něho kroužit.
Nejlepší na tom bylo, že všechno, co jsem tvrdil a čím jsem se vychloubal, byla pravda. Při své skromnosti a zdrženlivosti bych se nikdy neodvážil Scottymu říci, co si o něm jako plavec z člunu myslím. Ale tak už to bývá s alkoholem vždycky, když nám rozváže jazyk a vybrebtá i naše nejtajnější myšlenky.