Nápoj si se mnou dělal, co chtěl. Hovor Scottyho a harpunáře se rozléhal stísněným prostorem kajuty Lenocha a procházel mým mozkem jako velké mohutně závany širého volného větru. Ve své fantazii jsem už prožíval příští léta v divokém, šíleném, nádherném světě, plném roztodivných dobrodružství.
Byli jsme už v náladě. Ostýchavost a mlčenlivost byly ty tam. Bylo nám, jako bychom se znali už léta letoucí, a připíjeli jsem si na to, že budoucí léta strávíme spolu na cestách. Harpunář se rozpovídal o svých trampotách a lechtivých historkách. Scotty oplakával svou starou, ubohou matku v Edinburghu – dámu, jak tvrdil, vznešeného rodu –, která žila ve stísněných poměrech a která si odtrhovala od úst, jen aby mohla zaplatit majitelům lodi za jeho vyučení, a která toužebně snila o tom, že se Scotty stane důstojníkem na obchodní lodi, a tedy pánem, a jíž srdce mohlo puknout, když zběhl ze své lodi v Austrálii a dal se najmout na jiné jako prostý námořník. A Scotty to také hned dokazoval. Vytáhl z kapsy její poslední smutný dopis a rozplakal se, když jej nahlas předčítal. Harpunář i já jsem se rozplakali s ním a všichni tři jsme se zapřísáhli, že se dáme najmout na velrybářskou loď Bonanza, vyděláme spoustu peněz, pak se vypravíme do Edinburghu a haldy nastřádaných peněz vložíme tě drahé paní do klína.