Mluvil už nesouvisle, blekotal a hledal slova; a když na nějaké připadl, zas je nemohl vyslovit. Vědomí, otráveně alkoholem, ho opouštělo. Oči mu vyhasínaly a díval se právě tak hloupě, jak hloupá byla jeho námaha promluvit. Tvář i tělo mu ochably, jako ochablo i jeho vědomí. (člověk přece nemůže sedět zpříma, leč když se k tomu donutí.) Chabnoucí mozek už nedovolil Scottymu, aby ovládal své svaly. Všechny svazky jeho duše s tělem se přervaly. Hmátl ještě po jednom doušku, ale malátně upustil sklenici na zem. Pak k mému úžasu začal hořce plakat, svalil se na znak na pryčnu a hned spal a chrápal.