Zajel jsem si do Austrálie, aby mě tam v nemocnici dali trochu do pořádku, a pak jsem chtěl pokračovat v cestě. A už od prvého dne, po celé týdny, které jsem v nemocnici proležel, mně nevadilo, že nemám alkohol. Ani jsem si na něj nevzpomněl. Věděl jsem, že ho budu mít zas dost, až mě v nemocnici postaví na nohy. Když jsem se však postavil na nohy, nebyl jsem ještě vyléčen z vážnějších chorob. Trpěl jsem Naamanovou korní chorobou. Záhadná choroba, způsobená žárem slunce, kterou australští odborníci neuměli vysvětlit, stále drásala a rvala mou tkáň. Malárie ve mně dál hlodala a složila mě, třesoucího se horečkou, na lopatky vědy, když jsem to nejméně očekával, a donutila mě, abych odřekl už předem vyjednané dva přednáškové zájezdy.
Upustil jsem tedy od další cesty na žraloku a vyhledal chladnější podnebí. Ještě týž den, kdy jsem odešel z nemocnice, jsem začal pít s naprostou samozřejmostí. Víno jsem pil při jídle. Koktejly jsem pil před jídlem. Skotskou whisky jsem pil, kdykoli si ji dal někdo v mě společnosti. Byl jsem tak svrchovaným pánem svého Démona, že jsem se s ním mohl stýkat, či se zas bez něho obejít, kdykoliv se mi zachtělo – tak, jak jsem to dělal po celý život.
Po nějakém čase jsem odejel za chladnějším podnebím do nejjižnějšího cípu Tasmánie na čtyřicátou třetí rovnoběžku. A octl jsem se v místě, kde nebylo nic k pití. Vůbec mi to nevadilo. Nepil jsem. Ani jsem to nepocítil. Sál jsem do sebe chladný vzduch, jezdil na koni a psal svých tisíc slov denně, pokud mě ráno nezachvátila zimnice.
A těm, jimž snad stále ještě straší v hlavě myšlenka, že mě pití v předchozích letech bylo příčinou mých nemocí, zde výslovně říkám, že můj japonský sluha Nakata, který byl stále ještě u mne, se zmítal v horečce a právě tak i Charmian, která nadto trpěla tropickou neurastenií, vyžadující několikaletého léčení v mírném podnebí – a ani ona, ani Nakata nepili teď ani dříve.
Když jsem se vrátil do Hobartu, kde byl k sehnání alkohol, pil jsem jako dříve. A také jsem pil po návratu do Austrálie. Naopak když jsem si vyjel z Austrálie na výlet parníkem, jehož kapitán byl abstinent, nevzal jsem si s sebou k pití nic a nepil jsem třiačtyřicet dnů. Když jsme přijeli do Ekvádoru, přímo pod rovníkově slunce, kde lidé umírali na žlutou zimnici, neštovice a mor, hned jsem zase začal pít – a to cokoliv, jen když mně to dalo špičku. žádnou z těch nemocí jsem nedostal. Ani Charmian, ani Nakata, kteří nepili.
Zamiloval jsem si tropy, i když mně ublížily, a dělal jsem zastávky na různých místech; proto mně trvalo dlouho, než jsem se vrátil do nádherného, mírného podnebí Kalifornie. Psal jsem svých tisíc slov denně, až jsem cestoval nebo se někde cestou zastavil, prodělal jsem poslední slabý záchvat zimnice, pozoroval jsem, jak mi stříbřitá pokožka mizí a jak se mi pěkně zaceluje sluncem rozdrásaná tkáň, a pil jsem, jak to dokáží jen statní a ramenatí muži.