Byl jsem šťasten.

Dlouhou nemocí jsem se probil ke štěstí, které mi dávala láska ženy. Při menším vypětí sil jsem vydělával více peněz. Zdravím jsem přímo hýřil. Spal jsem jako nemluvně. Stále jsem psal nová úspěšná díla a v sociologických polemikách jsem viděl, jak tvrzení mých protivníků jsou vyvracena fakty, které denně zesilovaly mou intelektuální pozici. Celý ten čas, den za dnem, jsem nepoznal, co je smutek, zklamání nebo lítost. Celou tu dobu jsem byl šťasten. život mi byl písní bez konce. Litoval jsem i hodin požehnaného spánku, protože mě olupovaly o radosti, které jsem mohl prožit, kdybych je byl probděl. A přece jsem pil. A můj Démon, aniž jsem to tušil, si chystal stadium choroby, v němž již byl sám pánem.
čím víc jsem pil, tím víc jsem musel pít, abych dosáhl přiměřeného účinku. Když jsem si zajel z Měsíčního údolí do města na oběd, nestál koktejl, který mi dali před jídlem, nikdy za nic. Nedodal mi ani chuť k jídlu. Cestou k obědu jsem se proto musel pořádně rozjařit dvěma třemi koktejly, a když jsem se sešel s kamarády, i čtyřmi, pěti, šesti – na počtu už nezáleželo. Jednou jsem měl naspěch. Neměl jsem čas, abych ve vší slušnosti vypil za sebou několik sklínek. Napadla mě skvělá myšlenka. Řekl jsem výčepnímu, ať mi namíchá hned dvojnásobný koktejl. A pak vždycky když jsem pospíchal, poručil jsem si dvojnásobný koktejl. Byla to úspora času.
Jedním z důsledků pravidelného pití bylo, že jsem otupěl. Moje mysl si tak navykla na podněcování a oživování umělými prostředky, že se bez nich už ani nechtěla roznítit a oživit. Musel jsem mít stále víc a víc alkoholu, chtěl-li jsem se stýkat s lidmi a být společensky na výši. Kdykoliv jsem se chtěl sejít s kamarády a nepokazit jim zábavu, vždy jsem se musel již napřed vzpružit a povzbudit alkoholem, měl-li mi mozek sloužit, měl-li jsem se smát, zářit veselostí, vysmívat se povrchním věcem a ďábelsky se chechtat.
Dalším důsledkem bylo, že si můj Démon začal ze mne tropit šašky. Uvrhl mě do dřívější nemoci a svedl mě k tomu, že jsem znovu začal pátrat po pravdě a strhávat z ní závoje, a tak mě obloudil, že jsem se opět chtěl podívat skutečnosti tváří v tvář. Avšak přicházelo to postupně. Moje myšlenky se začaly zase zachmuřovat, avšak jen zvolna.
Občas mě moje mysl varovala. Kam až tohle ustavičně pití povede? Ale spolehněte se, že Démon alkohol takové otázky hladce umlčí. „Pojď, nejdřív se napij a já ti potom všecko vyložím,“ to už je jeho způsob. A je to účinně. Co nyní uvedu, je názorný příklad, a mého Démona nijak neomrzelo stále mi ho připomínat.
Utrpěl jsem úraz, který si vyžádal choulostivě operace. Jednou zrána, týden po tom, co mě odnesli z operačního stolu, ležel jsem slabý a vyčerpaný na lůžku v nemocnici. Opálený obličej, pokud ho bylo vůbec vidět pod strniskem vousů, mi chorobně zežloutl. Lékař stál u mé postele a chtěl právě odejít. Vtom se zamračil na cigaretu, kterou jsem kouřil.
„Toho byste měl nechat,“ kázal mi. „Nakonec vás to přece jednou dostane. Podívejte se na mne.“
Podíval jsem se. Byl asi v mých letech, měl široká ramena, vyklenutý hrudník, oči mu zářily a tváře se jen červenaly zdravím. Nebylo možno si představit zdravějšího člověka.
„Taky jsem kouříval,“ pokračoval. „Doutníky. Ale i s tím jsem přestal. A podívejte se na mne.“