Tak jsem se opět k svému velkému uspokojení přesvědčil, jak dovedu svého Démona držet na uzdě. Když se mi zachce, mohu pít a zase nepít. A tak budu dál pít, kdykoliv se mi zachce.
Na Havajských ostrovech jsme strávili asi pět měsíců. Na pobřeží jsem pil. Pil jsem dokonce o něco víc, než jsem píval v Kalifornii před vyplutím. Zdálo se mi, že lidé na Havaji pijí o něco víc než lidé, kteří žijí v mírnějším pásmu. Tím nemyslím nějakou slovní hříčku, že by snad lidé v mírnějších pásmech měli také mírněji pít. Havajské ostrovy jsou ovšem jen v subtropickém pásmu. čím hlouběji jsem pronikal do tropů, tím hlouběji si lidé přihýbali, a já s nimi.
Z Havajských ostrovů jsme pluli k ostrovům Markýzským. Cesta trvala šedesát dní. šedesát dní jsme nespatřili pevninu, ba ani kouř z parníkU. Avšak brzy na počátku plavby náš kuchař, který poklízel v zásobárně, cosi objevil. Dole na dně hluboké bedny našel asi tucet lahví kořeněného muškátového vína. Dostaly se tam ze sklepa našeho ranče spolu se zavařeným ovocem a ovocným želé. Šest měsíců vedra v lodní zásobárně způsobilo jistou změnu s tímto hustým, sladkým vínem – myslím, že vykvasilo.
Ochutnal jsem je. Lahodné! A od tě chvíle den co den vědy ve dvanáct, když jsme skončili pozorování a zaznamenali na mapě polohu Žraloka, jsem vypil půl sklenice toho vína. Podivně mě dráždilo. Rozehřálo ve mně náladu a moře, opravdu krásně, se mi hned zdálo ještě krásnější. Každé ráno, když jsem v podpalubí ze sebe potil tisíc slov, jsem se přistihl, že se už těším na to rozkošně dobrodružství o dvanácté.
Svízel byla v tom, že jsem se o ten nápoj musel dělit ještě s jinými a že délka cesty byla nejistá. Litoval jsem, že těch lahví je jen tucet. A když došly, litoval jsem, že jsem se o ně dělil. Toužil jsem po alkoholu, a přál jsem si, abychom už byli na Markýzských ostrovech.
A tak když jsme tam dojeli, měl jsem už opravdu chlapskou žízeň. Na ostrovech bylo několik bělochů, spousta zanedbaných domorodců, nádherná krajina, hodně výčepního rumu, nesmírně množství absintu, ale žádná whisky a žádný džin. Výčepní rum přímo spaloval vnitřek úst. Vím to, poněvadž jsem ho ochutnal. Ale vždycky jsem se dovedl přizpůsobit, a tak jsem se spokojil s absintem. Svízel byla v tom, že jsem tě břečky musel vypít nezřízeně množství, abych se dostal aspoň trochu do nálady.
Z Markýzských ostrovů jsem vyplul s takovou zásobou absintu v podpalubí, že mi vydržel až na Tahiti, kde jsem se zase zásobil skotskou a americkou whisky, a pak už jsme mezi jednotlivými přístavy nejezdili nasucho. Rozumějte mi, prosím, dobře. Neopíjeli jsme se v pravém slova smyslu – nepotáceli jsme se ani se neváleli po zemi, a nikdy jsme se neopili do němoty. Zkušený a navyklý piják, který má silný tělesný fond, nikdy tak hluboko neklesne. Pije pra dobrou náladu, aby si ulovil špičku, ale nikdy nic víc. Především se varuje kocovin po opici, zhoubných následků po přepití, a nikdy se nezpije tak, aby se stal bezmocný a ztratil vlastní hrdost.
Takový zkušený a navyklý piják se zpije jen opatrně a zpola. A dělá to třeba po celý rok, aniž na to zjevně doplácí. Dnes jsou ve Spojených státech statisíce takových pijáků, kteří pijí v klubech, hostincích i doma – lidé, kteří se nikdy neopijí a kteří jsou, ačkoliv to z nich většina rozhodně popírá, zřídkakdy střízliví. A všichni z nich jsou pevně přesvědčeni, právě tak jako já, že na Démona alkoholu vyzráli.
Na toulkách po moři jsem se ještě držel na uzdě; na pobřeží jsem pil víc. V tropech, jak se zdálo, jsem pít víc musel. To je všeobecná zkušenost, zvýšená spotřeba alkoholu u bělochů v tropech je běžná věc. Tropy nejsou pro bělochy právě vhodným místem. Pigment v pokožce je dostatečně nechrání před silným bílým žárem slunce. Ultrafialově paprsky a ostatní vysokofrekvenční a neviditelně paprsky z vrchní strany spektra pronikají a rozežírají jejich tkáň právě tak, jako rentgenově paprsky prostoupily a rozežraly tkáň mnohých badatelů, dříve než zjistili toto nebezpečí.
Běloši v tropech prodělávají ostré změny v povaze. Zdivočí a stanou se bezcitnými. Páchají hrozně ukrutnosti, kterých by se ani ve snu nedopustili, kdyby žili ve svém původním mírném podnebí. Znervózní, stanou se popudlivými a ztrácejí pojem mravnosti. A pijí tak jako nikdy dříve. Pití je jedna z četných forem degenerace, Jež se projevuje u bělochů, kteří jsou příliš dlouho vydáni napospas příliš bílému světlu. Spotřeba alkoholu vzrůstá u nich automaticky. Tropy pro ně nejsou vhodným místem na dlouhý pobyt. Běloši jsou v nich jakoby předem odsouzeni k zániku a nadměrně pití tento proces jen urychluje. Ale oni si s tím nelámou hlavu. Prostě – pijí.