Avšak
stejná dráždidla nevyvolávají v lidském organismu vždycky stejnou reakci. Po jistém čase jsem objevil, že jeden koktejl už mí na povzbuzení nestačí. Jeden koktejl mne zanechal chladným. Nezahřál mě a k smíchu mě také nepolechtal. Bylo potřeba dvou i tří koktejlů, aby se dostavil takový účinek, jaký míval dříve jen jeden jediný. A já toužil právě po tom účinku. První koktejl jsem vypil hned o půl dvanácté, když jsem si bral ranní poštu do sítě, a druhý o hodinu později, těsně před obědem. A pak jsem si navykl vylézat ze sítě vždy o deset minut dříve, abych tak měl čas i klid ještě na dva další koktejly. To jsem pak dělal pravidelně – tři koktejly za hodinu mezi prací u psacího stolu a obědem. A to jsou právě dva nejzhoubnější pijácké návyky; pít pravidelně a pít sám.
Když byl někdo u mne na návštěvě, vždycky se mi chtělo pít. A když host nepil, pil jsem sám. Pak jsem udělal další krok. Když přišel host, který toho mnoho nesnesl, vypil jsem vždy dvě sklenky na jeho jednu – jednu s ním a druhou bez něho, o čemž on ovšem nevěděl. Kradl jsem tu druhou sklenku, a co horšího, začal jsem takto tajně popíjet, i když mě navštívil host, chlap, kamarád, s kterým jsem si mohl rovnou popít. Ale můj Démon si nalezl i tady výmluvu. Není přece slušně obtěžovat hosta stálým pobízením a pak – vždyť bych ho mohl opít. Kdybych ho při jeho slabém výkonu stále pobízel, aby držel se mnou krok v pití, pak bych ho určitě opil. Co jsem měl tedy dělat jiného než ukradnout si každou druhou sklenku? Jinak bych si musel odepřít takovou špičku, jakou měl můj host po polovině vypitých sklínek.
Uvědomte si prosím, že když vyprávím, jak se ze mne stal piják, nejsem ani blázen, ani slaboch. Podle toho, čemu se ve světě říká úspěch, úspěchy mám a větší, než mívají průměrně úspěšní lidé. A jsou to úspěchy, které si vyžádaly mnoho úsilí ducha i vůle. Mě tělo je silně. Obstálo tam, kde slabší lidé umírali jako mouchy. A přece to, o čem vyprávím, zasáhlo mě tělo i mě celého. Jsem skutečnost. Mě pití je rovněž skutečnost. Mé pití je něco, co se stalo, a žádná teorie nebo výmysl. A jak se na to dívám já, dokazuje jen sílu Démona alkoholu, brutálnost, které stále ještě dovolujeme, aby existovala, zhoubnou skutečnost, která je pozůstatkem dávných, šílených a krutých dob a která vymáhá vysokou daň na mládí a síle, na vznešenosti ducha, na všech nejlepších z našeho pokolení.
Ale vraťme se. Po rušném odpoledni v plaveckém bazénu a po nádherně vyjížďce na koní přes hory do Měsíčního údolí a zase zpět cítil jsem se v tak skvělé náladě, že jsem si přál dostat se do nálady ještě skvělejší, nádhernější. A věděl jsem jak! Jeden koktejl před večeří mi už k tomu nestačil. Bylo potřeba nejméně dvou nebo tří, abych dosáhl toho, po čem jsem toužil. Vypil jsem je. A pročpak ne? Povzbuzovaly mě k životu a já měl život tak rád. I toto se stalo částí mého denního programu.
A pak už jsem si jen vynalézal omluvy pro své koktejly navíc. Tak třeba když se sešla zvlášť veselá společnost, nebo když jsem se trochu poškorpil se stavitelem, nebo se rozhněval na zedníka, který pracoval v mě stodole a přitom kradl; jindy to zas byla smrt mého oblíbeného koně, když vběhl do plotu z ostnatého drátu, anebo když mi ranní pošta přinesla dobré zprávy od mých nakladatelů. Jakmile se ve mně ozvala touha po alkoholu, nezáleželo mi na tom, jakou výmluvu si najdu. Jedno však bylo jistě: toužil jsem po něm. A tak po dvaceti nebo i více letech, kdy jsem si s alkoholem jen pohrával a netoužil po něm, jsem po něm zatoužil. A moje síla se stala mou slabostí. Potřeboval jsem dvě, tři i čtyři sklenky, abych dosáhl takového účinku, jaký mívá na průměrného člověka sklenka jediná.
Jedno pravidlo jsem však zachovával. Nikdy jsem nepil, dokud jsem nebyl hotov se svou denní tisícovkou slov. A když jsem s ní byl hotov, postavily mi koktejly v mém vědomí hráz mezi vykonanou denní prací a mezi zábavou vyplňující zbytek dne. Myšlenka na práci vymizela z mého mozku. Ani pomyšlení na ni se neobjevilo v mém vědomí až do příštího dne do devíti hodin ráno, kdy jsem si zase sedl ke stolku a začal další tisícovku slov. Tohoto žádoucího stavu mysli jsem musel dosáhnout. Nedovoloval jsem si v tě době pít a tím jsem si uchovával pracovní energii. Můj Démon nebyl tak černý, jak si ho lidé malují. Vědy dovedl člověku sehrát také mnohý dobrý kousek – a to byl jeden z nich.
Konal jsem práci zdravou, prospěšnou a konal jsem ji upřímně. Nebylo v ní ani špetky pesimismu. Za své dlouhé choroby jsem poznal, jaký život opravdu je. Poznal jsem, že je třeba mít iluze, a přímo jsem si v nich liboval. Pořád píšu stejná díla, jejich náplň je čistá, životná, optimistická a klestí si cestu ke čtenářům. A kritikově mě stále ujišťují o mém nadbytku životní energie a jak prý mě klamou ty iluze, které si vytvářím.
Když byl někdo u mne na návštěvě, vždycky se mi chtělo pít. A když host nepil, pil jsem sám. Pak jsem udělal další krok. Když přišel host, který toho mnoho nesnesl, vypil jsem vždy dvě sklenky na jeho jednu – jednu s ním a druhou bez něho, o čemž on ovšem nevěděl. Kradl jsem tu druhou sklenku, a co horšího, začal jsem takto tajně popíjet, i když mě navštívil host, chlap, kamarád, s kterým jsem si mohl rovnou popít. Ale můj Démon si nalezl i tady výmluvu. Není přece slušně obtěžovat hosta stálým pobízením a pak – vždyť bych ho mohl opít. Kdybych ho při jeho slabém výkonu stále pobízel, aby držel se mnou krok v pití, pak bych ho určitě opil. Co jsem měl tedy dělat jiného než ukradnout si každou druhou sklenku? Jinak bych si musel odepřít takovou špičku, jakou měl můj host po polovině vypitých sklínek.
Uvědomte si prosím, že když vyprávím, jak se ze mne stal piják, nejsem ani blázen, ani slaboch. Podle toho, čemu se ve světě říká úspěch, úspěchy mám a větší, než mívají průměrně úspěšní lidé. A jsou to úspěchy, které si vyžádaly mnoho úsilí ducha i vůle. Mě tělo je silně. Obstálo tam, kde slabší lidé umírali jako mouchy. A přece to, o čem vyprávím, zasáhlo mě tělo i mě celého. Jsem skutečnost. Mě pití je rovněž skutečnost. Mé pití je něco, co se stalo, a žádná teorie nebo výmysl. A jak se na to dívám já, dokazuje jen sílu Démona alkoholu, brutálnost, které stále ještě dovolujeme, aby existovala, zhoubnou skutečnost, která je pozůstatkem dávných, šílených a krutých dob a která vymáhá vysokou daň na mládí a síle, na vznešenosti ducha, na všech nejlepších z našeho pokolení.
Ale vraťme se. Po rušném odpoledni v plaveckém bazénu a po nádherně vyjížďce na koní přes hory do Měsíčního údolí a zase zpět cítil jsem se v tak skvělé náladě, že jsem si přál dostat se do nálady ještě skvělejší, nádhernější. A věděl jsem jak! Jeden koktejl před večeří mi už k tomu nestačil. Bylo potřeba nejméně dvou nebo tří, abych dosáhl toho, po čem jsem toužil. Vypil jsem je. A pročpak ne? Povzbuzovaly mě k životu a já měl život tak rád. I toto se stalo částí mého denního programu.
A pak už jsem si jen vynalézal omluvy pro své koktejly navíc. Tak třeba když se sešla zvlášť veselá společnost, nebo když jsem se trochu poškorpil se stavitelem, nebo se rozhněval na zedníka, který pracoval v mě stodole a přitom kradl; jindy to zas byla smrt mého oblíbeného koně, když vběhl do plotu z ostnatého drátu, anebo když mi ranní pošta přinesla dobré zprávy od mých nakladatelů. Jakmile se ve mně ozvala touha po alkoholu, nezáleželo mi na tom, jakou výmluvu si najdu. Jedno však bylo jistě: toužil jsem po něm. A tak po dvaceti nebo i více letech, kdy jsem si s alkoholem jen pohrával a netoužil po něm, jsem po něm zatoužil. A moje síla se stala mou slabostí. Potřeboval jsem dvě, tři i čtyři sklenky, abych dosáhl takového účinku, jaký mívá na průměrného člověka sklenka jediná.
Jedno pravidlo jsem však zachovával. Nikdy jsem nepil, dokud jsem nebyl hotov se svou denní tisícovkou slov. A když jsem s ní byl hotov, postavily mi koktejly v mém vědomí hráz mezi vykonanou denní prací a mezi zábavou vyplňující zbytek dne. Myšlenka na práci vymizela z mého mozku. Ani pomyšlení na ni se neobjevilo v mém vědomí až do příštího dne do devíti hodin ráno, kdy jsem si zase sedl ke stolku a začal další tisícovku slov. Tohoto žádoucího stavu mysli jsem musel dosáhnout. Nedovoloval jsem si v tě době pít a tím jsem si uchovával pracovní energii. Můj Démon nebyl tak černý, jak si ho lidé malují. Vědy dovedl člověku sehrát také mnohý dobrý kousek – a to byl jeden z nich.
Konal jsem práci zdravou, prospěšnou a konal jsem ji upřímně. Nebylo v ní ani špetky pesimismu. Za své dlouhé choroby jsem poznal, jaký život opravdu je. Poznal jsem, že je třeba mít iluze, a přímo jsem si v nich liboval. Pořád píšu stejná díla, jejich náplň je čistá, životná, optimistická a klestí si cestu ke čtenářům. A kritikově mě stále ujišťují o mém nadbytku životní energie a jak prý mě klamou ty iluze, které si vytvářím.
<< Home