Byl domýšlivý, a právem domýšlivý na své dobré zdraví. A do měsíce zemřel. Ne však na nějaký úraz. Na půl tuctu různých bacilů s dlouhými vědeckými jmény na něho zaútočilo a zničilo ho. Nastaly překvapivě a bolestivě komplikace a po řadu dní před jeho smrtí bylo slyšet smrtelně úpění tohoto skvělého vzoru mužství po celém bloku. Když umíral, křičel bolestí.
„Vidíš,“ řekl mi můj Démon. „Ten si dával na sebe nějak pozor. I doutníky přestal kouřit. A tohle má za to. Hezky to s ním dopadlo, co? Bacily se prostě někde objeví. Nemůžeš se proti nim bránit. Ten tvůj skvělý doktor se jim už předem bránil, jak jen mohl, a přece ho dostaly. Když takový bacil začne létat, nemůžeš vědět předem, kam dosedne. Možná že zrovna na tebe. Podívej se, čeho všeho se ten člověk odřekl. A ty se chceš odříci všeho, co ti dávám, jen proto, aby si pak nějaká taková potvůrka na tebe skočila a zdolala tě? V životě není nic jistého. Všecko je jako v loterii. Já ti však vykouzlím lživý úsměv na tváři a vysměji se skutečnosti. Usmívej se se mnou, směj se! Konec tě stejně nemine, ale zatím se směj, Vždyť svět je tak temný! Já ti v něm pěkně posvítím. Vždyť svět je tak prohnilý, když se v něm mohou dít takové věci, jaké potkaly toho doktora. Jen jedno ti zbývá, napít se a zapomenout.“
A rozumí se, že jsem si hned vypil sklenku navíc; ta přináší uklidnění. Pokaždé, když mi můj Démon připomínal, co se stalo, jsem se napil. Ale pil jsem jen mírně, rozumně. Dbal jsem na to, abych pil pouze kvalitní nápoje. Hledal jsem vzrušení i uklidnění a vyhýbal jsem se nápojům špatně jakosti i opíjení. Tady musím poznamenat, že ten, kdo začne pít opatrně a rozumně, dává si vysvědčení, jak hluboko už klesl.
Stále jsem však zachovával své pravidlo – nikdy se nenapít, dokud nedopíšu poslední ze svého tisíce slov. Občas jsem si ovšem dal nějaký ten den volno. Tehdy, protože jsem tím nerušil své předsevzetí, jsem se nestaral o to, jak brzy vyprázdním první sklenku. Lidé, kteří sami neprošli tou ošemetnou hrou s alkoholem, se pak diví, jak prý vzniká pijácká vášeň.