„Dostanu tě,“ křičí čirá logika.
„Ne,“ odpovídám a alkohol v mém mozku počíná řádit. „Vím, co jsi zač, a nebojím se tě. Pod maskou hédonismu jsi ty sama ta Zubatá a tvoje cesta vede do noci. Hédonismus nemá smysl. I to je lež, a v nejlepším případě je to kompromis hodný zbabělců…“
„Ale teď tě dostanu,“ přerušuje mě čirá logika.

„Když nechceš tento bídný život žít,
když sám chceš, můžeš jej přec ukončit,
když nemáš strach, co přijde po smrti.“

A směji se svému vzdoru, poněvadž nyní, v této chvíli vím, že čirá logika mě nejvíc podvádí tím, že mi našeptává svůj šepot o smrti. A odhaluje tu sama sebe i se svou vábnou chemií, převracející vše vzhůru nohama, se svými červy, kteří rozežírají zaživa dávně iluze a křísí i znovu oživují hlas mého mládí a znovu mi říkají, že je ve mně ještě stále schopnost i síla, o nichž mi život i knihy říkaly, že už dávno neexistují.
A když do sebe obracím sklenku, zazní gong ohlašující večeři. Vysmívám se čiré logice, jdu přivítat hosty, u stolu se tvářím vážně, debatují s nimi o posledních číslech časopisů i o nicotných událostech všedních dnů a dráždím své hosty kousavými paradoxy a posměšky. Když stoupne nálada, není nesnadně si pohrávat s uctívanými a zbabělými modlami měšťáků a vysmívat se sarkasticky jejich rádoby bůžkům i samospasitelnosti jejich nejapného mudrování.
Buď paňácou! Paňácou! Když už člověk musí být filosofem, ať je Aristofanem. A u stolu si nikdo nepomyslí, že už mám trochu v hlavě. Mám jen pěknou náladičku a to je vše. Přemýšlení mě zmáhá, a jakmile je po jídle, hned začíná zábava i různě hry, kterým se věnujeme s idylickou bezstarostností.
A když skončí večer a dáme si dobrou noc, vracím se pracovnou do ložnice k sobě i k čiré logice, s kterou jsem se ještě nevypořádal a která mě ani tady neopouští. A když upadám do opilého spánku, slýchám hlas mládi, jako ho slýchával Harry Kemp: