„Ať si mě zatratí učenci všech škol,“ našeptává mi čirá logika během vyjížďky. „Co na tom? Já jsem pravda. Ty to víš. Nepřemůžeš mě. Říkají, že zavádím k smrti. Co na tom? Je to pravda. život lže, aby se mohlo žít. Život je ustavičné lhaní. život je šílený tanec v říši kalu, kde jednotlivě jevy jsou v mocném přílivu a odlivu připoutány ke kolesům Měsíců za naším obzorem. Jevy jsou přízraky. Život je říší přízraků, kde se jevy mění, přelévají, vzájemně se spolu í s všemi ostatními prostupují, s těmi, co existují, i s těmi, co neexistují, Jež se stále mihotaví, mizí a hynou, aby se zas objevovaly v nových podobách. Ty sám jsi takový jev, složený z mnoha jevů minulých. Avšak všechno, co může poznat jedinec, je pouhý přelud. Znáš přeludy své touhy. Tyto přeludy jsou nepředstavitelně a nevypočitatelně shluky jevů, jež se kupí v tvém nitru, tvoří se z tvé minulosti a rozpráší tě opět do jiných nepředstavitelných a nevypočitatelných shluků jevů, abys zalidnil budoucí říši příšer. Život je zdání a pomíjí. Ty pomineš také. Z pomíjivých jevů, jež tě předcházely a z nichž se skládají součásti tvého já, jsi povstal jako bludička z bahna vylíhlá a jako bludička i pomineš, rozplyneš se a smísíš se s jevy, které přijdou po tobě.“
Na nic z toho nelze ovšem odpovědět, a tak se při projížďce večerními stíny vysmívám té vleklé modle, jak Comte nazval svět. A vzpomínám si na výrok jiného citlivého pesimisty: „Všichni jsou pomíjiví. Ti, kdo se narodili, musí zemřít, a když zemřou, jsou rádi, že mají klid.“
Tady však v šeru se ke mně blíží někdo, kdo nechce ještě mít klid, nechce si ještě odpočinout. Je to dělník z ranče, starý člověk, italský přistěhovalec. Co nejponíženěji přede mnou smeká, protone ve mně přece vidí pána nad svým životem. Já mu přece dávám najíst, dávám mu přístřeší i celou existenci. Celý život se dřel jako kůň a žil v menším pohodlí než moji koně v hluboko vystlané stáji. Práce ho zchromila. Při chůzi se jen vleče. Jedno rameno mu trčí výš než druhé. Jeho ruce jsou mozolovitě pracky, odporně a hrozně. Je to opravdu bědný zjev. Mozek má právě tak tupý, jako tělo zbídačelé.
„Mozek má tak tupý, že ani neví, že je pouhý jev,“ chechtá se mi čirá logika. „Smysly ho šálí. Je otrokem snu o životě. Mozek má přecpaný nadpozemskými představami a pověrami. Věří v jiný, neskutečný, lepší svět. Naslouchal falešným fantasmagoriím proroků, kteří mu nalhali falešnou bublinku ráje. Cítí v sobě nevyslovitelně spříznění s čímsi vyšším, a vylíhává si neskutečný život. Sama sebe vidí v mátožných vidinách, Jež se fantasticky potácejí dnem i nocí ve hvězdném prostoru. Nemá ani stínu pochyb o tom, že vesmír byl stvořen jen pro něho a že je předurčen k tomu, aby pověky žil v nehmotném a nesmyslném světě, který si on i lidé jeho druhu vytvořili z podobenství a klamů.