Že odejdu?

Vždyť už nyní odcházím. V dásních mám dovedné náhražky z rukou zubních techniků, které mi nahrazují částky těla, které už jsou ty tam. Už nikdy nebudu mít takové pěsti jako za mladých let. Staré zápasy a rvačky jim daly nenávratně co proto. Rána, kterou jsem zasadil hlavě nějakého člověka, jehož jméno jsem dočista zapomněl, mi navždy vymkla palec. Druhý jsem si vymkl při zápase ve volném stylu. Mé štíhlé břicho atleta je už jen mlhavou vzpomínkou. Klouby na nohou, které mě ještě nesou, už dávno nejsou tak pružné jako kdysi, kdy jsem je za divokých dní a nocí dřiny i zábavy namáhal, napínal a mořil až do úmoru. Už nikdy se nevyšplhám do závratně výšky, abych svěřil svou obratnost, na niž jsem si tolik zakládal, jedinému uzlu na laně za burácení noční bouře. Nikdy se už nebudu moci prohánět se psy na saních po nekonečných arktických sněhových pláních.
Vím, že v tomto těle, Jež se už rozkládá a které odumírá od tě chvíle, co jsem se narodil, mám kostru a že pod vrstvou masa, která se nazývá tvář, je kostnatá umrlčí lebka bez nosu. Tohle všechno však mnou neotřese. Bát se smrti, to znamená být zdráv. Strach před smrtí nás nutí žít. Avšak kletbou čiré logiky je, že se člověk už smrti nebojí. Světobol čiré logiky nás nutí vysmívat se tváří v tvář Zubatě, pošklebovat se všem fantasmagoriím života.
Jedu na koni, rozhlížím se kolem sebe a všude vidím nemilosrdně a nekonečně škody, způsobené přirozeným výběrem. čirá logika mě nutí, abych znovu otevřel již dávno zavřeně knihy, a podle kapitol a odstavců mi pořádá krásy a divy, které vidím jen očima zániku a prachu. Kolem mne to bzučí a šumí, a vidím jen hejno komárů života, kteří tu na krátkou chvíli piští svou naříkavou, pomatenou píseň.
Vracím se přes ranč. Začíná se stmívat a dravá zvěř vychází. Přihlížím k tě tragické hře, v níž se život živí životem. Tady neexistuje morálka. Morálka je jen v člověku a jen člověk ji vynalezl – zákoník jednání, týkající se života a náležející k pravdě nižšího řádu. To vše jsem však již věděl dřív, za krušných dnů své vleklé choroby. To byly pravdy vyššího řádu, Jež jsem se tak horlivě snažil zapomenout; pravdy, Jež byly tak vážné, že jsem je odmítl brát vážně, a s nimiž jsem si tak něžně pohrával, ach tak něžně jako se spícími psy ve svém podvědomí, které jsem nechtěl probouzet. Jen jsem je pohladil – a nechal je dále spát. Byl jsem příliš moudrý, až vypočítavě moudrý, abych je budil. Avšak teď je čirá logika budí místo mne, ať chci nebo nechci, protože je velmi mocná a nebojí se žádných příšer lidských snů.