Vracím se však k svým osobním stykům s čirou logikou Démona alkoholu i k tomu, jak na mne tato logika zapůsobila. Jsem na svém ranči v Měsíčním údolí, mozek mám již po několik měsíců prosáklý alkoholem a tísní mě světobol, který vědy byl dědičným údělem člověka. Marně se ptám sama sebe, proč jsem vlastně smuten. Noci jsou teplé. Střechou ke mně nezatéká. Mám dostatek jídla pro všechny libůstky své chuti. Mám pohodlí, jaké si jen kdo může přát. Nejsem nemocen a necítím žádných potíží. Starý dobrý stroj mého těla běží hladce dále. Mozek ani svaly nejsou přepracovány. Mám pozemky, peníze, moc, ve světě mě uznávají, mám pocit, že se mi dostává náležité odměny za to, že pomáhám jiným, mám ženu, kterou miluji, i děti, které jsou z tak dobrého masa a kostí jako já. Dělal jsem a dělám, co má dělat každý řádný občan na tomto světě. Vystavěl jsem domy, mnoho domů a obdělal jsem několik set akrů. A nedal jsem snad vysázet na sto tisíc stromů? Kamkoliv se rozhlédnu z oken, mohu vidět stromy, které jsem dal vysázet, jak se mocně tyčí a míří k slunci.
Můj život opravdu rozkvětal v rozkošném prostředí. Ani sto lidí z milionu nepotkalo takové štěstí jako mne. A přece – i uprostřed tohoto velkého štěstí jsem smuten. Jsem smuten, protože Démon alkohol je se mnou. Je se mnou, poněvadž jsem se narodil v době, kterou budoucí pokolení nazvou temným údobím před údobím rozumově civilizace. Můj Démon je se mnou, poněvadž ve všech nevědomých letech mého mládí byl k němu snadný přístup, že zval a lákal k sobě na každém nároží i ve všech ulicích mezi nimi. Pseudo civilizace, v níž jsem se narodil, dovolovala, aby kdekoliv byly úředně povoleně prodejny duševního jedu. Život byl zařízen tak, že jsem mohl být (a se mnou i miliony jiných lidí) lákán, váben i zatahován do těchto prodejen jedu.
Projděte se se mnou jednou z tě myriády smutných nálad, do kterých Démon alkohol strhává lidi. Projíždím se po svém krásném ranči. Nohama svírám krásného koně. Vzduch je jako víno. Hrozny na mnoha svazích se již červenají plameny podzimu. Po Sonomských pahorcích se kradou závoje mořské mlhy. Odpolední slunko podřimuje na ospalé obloze. Mám vše, abych se mohl těšit ze života. Jsem pln snů a nádherných vidin. Jsem samé slunce, vzduch i jiskra. Jsem plný života. Pohybuji se, mám sílu k pohybu, ovládám pohyb živého organismu, který mě nese. Jsem uchvácen nádherou života a cítím vznešená vnuknutí i vášně. Mám deset tisíc vážných předsevzetí. Jsem králem v království smyslů a šlapu v poddajném prachu…
A přece hledím na všechnu tu krásu a nádheru kolem sebe závistivým zrakem a hořkou myslí pozoruji svou ubohou bytost v tomto světě, který se tak dlouho beze mne obešel a obejde se beze mne zase. Vzpomínám na ty, jimž práce na této vzdorně půdě zkrušila srdce i hřbety, na půdě, která teď patří mně. Jako by něco nepomíjivého mohlo patřit lidem pomíjivým! Ti lidé zapadli. I já zapadnu. Ti lidé se dřeli, mýtili lesy, sázeli stromy, hledívali kolem sebe očima plnýma bolu, když jejich těla ztrhaná prací odpočívala při témž východu i západu slunce, při téže podzimní záři zralých hroznů a pod týmiž obláčky mlhy, kradoucími se přes pohoří. A už jsou ti tam. A já vím, že jednoho dne, a už brzy, také odejdu.