„Racionalismus okleštěný na pouhou domněnku,“ zašklebí se čirá logika. „Na konci všeho přemýšlení stále ještě lpěl na domněnce o nesmrtelnosti. Skutečná fakta si přeměňoval v křivuli naděje ve slova víry. Nejzralejší výplody rozumu v ohlupování rozumu. Na nejvyšším vrcholu rozumu nás James učí, abychom se dále přestali řídit rozumem a uvěřili, že všechno je dobré a bude dobré – to je starý, prastarý akrobatický trik metafyziků, při kterém si rozumovou úvahou odstranili rozum, aby unikli pesimismu, který vyplývá z přísného a logického myšlení.
Je toto tvé tělo tvým vlastním já? Nebo je to něco mimo tebe, co k tobě jen náleží? Co to je, to tvoje tělo? Stroj měnící podněty v reakce. Podněty a reakce si člověk pamatuje. Na nich se zakládá jeho zkušenost. Pak tvé vědomí je pouze souhrnem těchto zkušeností. V kterémkoliv okamžiku jsi jen tím, co si právě myslíš. Jsi sám sobě současně subjektem i objektem; tvé já něco vyslovuje a zároveň jsi tím, co vyslovuješ. Kdo něco myslí, je zároveň myšlenkou, kdo něco poznává, je zároveň poznáním, a tak majitel je věcí, kterou má v majetku.
A konečně, jak dobře víš, člověk je pouhým shlukem vědomých stavů, proudem pomíjivých myšlenek, z nichž každá je myšlenkou sama o sobě, myriáda myšlenek je myriádou jevů, stálým děním bez konce, nahodilým shlukem příznaků, vrženým v říši přízraků. člověk si to však nechce přiznat. Nechce přiznat ani vlastní pomíjivost. Nechce pominout. Chce znovu ožít, i když přitom musí zemřít.
Člověk mísí atomy i světelně paprsky, nejvzdálenější mlhoviny, kapky vody, bodající ostny pocitů, protoplazmy i kosmické hmoty, zamíchá v to všechno: perly víry, lásku k ženě, pomyslnou důstojnost, obavy z budoucnosti, hřmotnou domýšlivost a z této směsi si vytváří svou nesmrtelnost, aby jí ohromil nebesa a ponížil vesmír. Drápe se na svou hromádku hnoje a jako dítě, které ve tmě zabloudí mezi skřítky, vzývá bohy, že on prý je jejich vlastní bratr, že je vězněm živých, jemuž je souzeno, aby žil tak svobodně jako bohově – staví si pomníky sobectví, budovaně sebeuctíváním, jevě však jsou pouhé sny a snový prach, který zmizí, když zmizí snílek, a pominou, že on sám pomine.
Nic nového není na těchto životadárných klamech, jimiž se lidé obelhávají, přičemž si pro sebe mručí a mumlají zaříkadla a čáry proti mocnostem Noci. Zaříkávači, kouzelníci a vyháněči ďáblů byli otci metafyziky. Noc a Zubatá jsou ty příšery, které zahrazují cestu světlu a životu. A metafyzikově by si rádi pomohli, i kdyby přitom museli hlásat lži. Trápí je železný zákon Kazatele, že lidé zmírají jako zvěř na poli a že i je čeká podobný konec. Jejich víra je jejich idolem, jejich náboženství jejich mastičkou, jejich filosofie jejich výmyslem, o kterém zpola věří, že jím přelstí i Zubatou, i Noc.
Bludičky, výpary mysticismu, psychické vrchní tóny, orgie duše, kvílení v údolí stínů, kouzla gnosticismu, závoje a tkáně slov, žvásty subjektivismu, žvatlání a přemílání slov, ontologické smyšlenky, panpsychické halucinace –to je ta látka, jen samé fantastické vidiny naděje, která naplňuje přihrádky tvé knihovny. Podívej se jen na ně, na všechny ty smutně zjevy smutných šílenců – na své Schopenhauery, Strindbergy, Tolsté a Nietzsche.
Pojď, máš dopitou sklenici. Nalij si a zapomeň.“
Poslechnu, neboť v mozku už mi zase řádí alkohol, a jak připíjím těmto pochmurným myslitelům v přihrádkách své knihovny, říkám si, co napsal Richard Hovey:

„Pij! Život, láska jako noc a den,
jen z vlastní vůle přicházejí k nám,
ne z naší: Uchvať, ber, co stačíš jen,
než v hrobě budeš červům v pospas dán.“