Haska – záhadná, legendární postava z minulého pokolení, který se odebral zpět do hor a vymýtil šest akrů křoví v Malém údolí, jevě dostalo po něm jméno. Obdělal půdu, vystavěl z kamene ohradu i dům a vysázel jabloně. A dnes už ani nelze zjistit, kde jeho dům stál; polohu kamenně ohrady je možno vytušit pouze z útvaru půdy, a teď se zase já pouštím do boje, zavádím chov angorských koz, aby spásly křoviska, kterými zarostla půda, jih Haska kdysi vymýtil a která zadusila Paskovy jabloně. A tak i já brázdím půdu svým krátkým úsilím a i mě jméno se zableskne na stránce pozemkových knih, než nakonec odejdu a stránku pokryje plíseň.
„Snílkové a přízraky,“ chechtá se čirá logika.
„Avšak ty jejich snahy přece jen nebyly zcela marně,“ namítám.
„Zakládaly se na iluzi a je to všecko klam.“
„životadárný,“ odpovídám.
„A prosím, co jiného je životadárný klam než klam?“ dráždí mě čirá logika. „Pojď! Nalej si sklínku a podíváme se na ty hlasatele životadárných klamů, kterými se ti hemží knihovna. Zalistujeme si třeba tak trochu ve Williamu Jamesovi.“
„Zdravý člověk,“ povídám. „Nemůžeme sice očekávat, že nám objeví kámen mudrců, ale jistě v něm najdeme nějaké zdravě zásady, kterých se lze přidržet.“