v„Pojď,“ říká čirá logika, „a zapomeň na ty asijské snílky ze starých dob. Nalej si sklínku a podíváme se do pergamenů včerejších snílků, kteří snívali své sny na tvých teplých pahorcích.“
Nakláním se nad seznamem bývalých majitelů vinic, nazvaných Tokaj, na ranči Petaluma. Je to smutný, dlouhý soupis jmen, počínající Manuelem Micheltorenem, někdejším mexickým guvernérem, vrchním velitelem a inspektorem kalifornské oblasti, který udělil deset čtverečních mil ukradené půdy plukovníku Donu Marianu Guadalupe Vallejovi za služby prokázané jeho vlasti a za peníze, Jež vyplácel po deset let jeho vojínům.
A hned nato se tento zplesnivělý dokument, svědčící o lidské dychtivosti po půdě, mění v hrůznou zprávu o bitvě – o Prudkém zápolení s prachem. Jsou to právnická postoupení půdy, zprávy o jejím vydražení, vyplacení, převedení, rozsudky, exekuční výměry, platební rozkazy, výměry o nuceném prodeji, daňově příkazy, přípisy o spravování majetku i rozhodnutí o rozdělení půdy. Tato vzdorná půda, která dřímá nyní v babím létě, je jako nenasytná příšera, Jež přezívá všechny muže, kteří kdy obdělávali její povrch a pak zanikli.
Kdo asi byl ten James King z Williamu i s tím svým podivným jménem? Ani nejstarší usedlík, žijící v Měsíčním údolí, ho nezná. A přece před pouhými šedesáti léty půjčil Marianu G. Vallejovi osmnáct tisíc dolarů na záruku jistých pozemků včetně vinic, Jež teprve měly být založeny a jimž se dostalo názvu Tokaj. Odkud se vzal nějaký Peter O'Connor a kam zmizel, když vepsal své nepatrně, pomíjivě jméno na polesí, Jež později bylo přeměněno na vinici? Pak se tu objevuje Louis Csomortanyi, jehož jméno zní jako zaklínadlo. Prochází několika stránkami zápisů o této nepomíjivě půdě.
Pak přicházejí s velkou žízní přes Velkou americkou poušť příslušníci Starého amerického rodu, na mulách se dostávají přes Isthmus, vítr jimi zmítá kolem Hornova mysu a zapisují svá krátká a zapomenutá jména tam, kde jsou právě tak již zapomenuta jména přemnohých generací divokých Indiánů – jména jako Halleck, Hastings, Swett, Tait, Denman, Tracy, Grimwood, Carlton, Temple. Dnes už taková jména v Měsíčním údolí nejsou.
Jména se počínají objevovat překotně a divoce, probleskávají z jedné stránky právních zápisů na druhou a v záblesku zase mizí. Ale vzdorná půda tu stále zůstává pro další, aby se na ní zase dále dřeli. Pak přicházejí jména lidí, o kterých jsem jen letmo zaslechl, ale nikdy je nepoznal. Kohler a Frohling, kteří vystavěli velkou vinopalnu z kamene na vinici Tokaj, jenže ji vystavěli tak vysoko na kopci, že se tam ostatním vinařům nechtělo hrozny dovážet. A tak Kohler i Frohling přišli o půdu; zemětřesení v roce 1906 pak srovnalo vinopalnu se zemí a já teď bydlím na jejích troskách.
La Motte – obdělával půdu, vysázel vinice i ovocně sady, zavedl rybolov ve velkém, postavil statek, který je ještě i dnes výstavný, prohrál svůj boj s půdou – a odešel. A objevuje se moje pomíjivě jméno. Vedle La Mottových ovocných sadů a vinic, vedle jeho pyšného statku, vedle jeho rybníků jsem se zapsal tím, že jsem dal vysázet na padesát tisíc blahovičníků.
Cooper a Greenlaw – na ranči, kde se dnes říká Na pahorku, zanechali své dvě děti, malou Lily a Malého Davida, kteří dnes odpočívají na Malém prostoru ohraničeném ručně sbitou ohrádkou. A Cooper a Greenlaw také za svého života vymýtili panenský les ze čtyřiceti akrů, kde zřídili tři pole. Teď jsem zasel na ta tři pole kanadský hrách a zjara ho zaorám jako čerstvě hnojivo.