Když jsem se vrátil domů na svůj ranč v Měsíčním údolí, dal jsem se zase do pravidelného pití. Ráno jsem ovšem podle svého programu nepil; poprvé jsem se vždycky napil teprve po dokončeni své tisícovky slov. Potom až do oběda jsem vypil tolik skleniček, abych se dostal do příjemně, povzneseně nálady. Znovu jsem se dostal do takové příjemně nálady hodinu před večeří. Nikdo mě nikdy opilého neviděl z toho prostého důvodu, že jsem se nikdy neopil. Avšak v dobré náladě jsem byl dvakrát denně. A kdyby dávky alkoholu, které jsem denně spořádal, byly vešly do útrob někoho, kdo nebyl zvyklý pití, byly by ho položily na lopatky.
Bylo to se mnou zase jako dříve. čím více jsem pil, tím víc jsem musel pít, aby se dostavil náležitý účinek. Přišel čas, kdy koktejly na mne nepůsobily. Neměl jsem už ani čas, kdy bych je pil, a ani místnost, kde bych si je připravoval. Whisky měla daleko ostřejší říz. I při menším množství účinkovala silněji. Bourbonskou nebo žitnou nebo jejich rafinovaně směsi jsem píval před polednem. Navečer jsem píval skotskou se sodovkou.
Až do té doby jsem vždycky spal výborně, ale teď už můj spánek nebyl tak dobrý; jestliže jsem se dříve náhodou probudil, četl jsem, abych zase usnul. Nyní mi to už nepomáhalo. Když jsem marně četl dvě nebo tři hodiny a byl přitom stále čilý, shledal jsem, že sklenkou likéru se uspím daleko lépe. A někdy bylo třeba dvou i tří.
Doba mezi usnutím a časným ranním vstáváním byla tak krátká, že moje tělo nemělo kdy se zbavit účinku alkoholu. Následkem toho jsem se probouzel s vyschlými a jakoby spálenými ústy, hlavu jsem měl poněkud těžkou a žaludek se mi nervózně chvěl. Zkrátka nebylo mi dobře. Začal jsem trpět ranními potížemi notorického těžkého pijáka. Potřeboval jsem nějakou vzpruhu, něco na podráždění. Věřte Démonu alkoholu, jakmile jednou ve vás zlomil všechen odpor! A tak abych se mohl vůbec nasnídat, musel jsem se nejdříve napít – napít se starého jedu z hada, který mě už tolikrát uštkl. A tenkrát jsem si osvojil další zlozvyk – dával jsem si k posteli džbán s vodou, abych ulevil své pálící a rozežraně sliznici.
Došlo to se mnou tak daleko, že alkohol byl v mém těle stálým hostem. Také jsem už nepřipustil, abych se někde ocitl bez alkoholu. Když jsem odjížděl na delší cestu, nikdy jsem neriskoval, že bych tam mohl náhodou zůstat na suchu. Na takový výlet jsem si vědy brával s sebou lahvičku nebo hned několik lahviček. Když jsem to kdysi vídal u jiných chlapů, zaráželo mě to. Teď jsem se nad tím ani nezačervenal. A když jsem zapadl někam s kamarády, pak jsem všechny zásady hodil za hlavu. Pil jsem, když oni pili, i co pili, a tak, jak oni pili.
Kolem mne se stále šířilo nádherně ovzduší alkoholu. živilo se mým vlastním žárem a prudce vyzařovalo. Když jsem byl vzhůru, nebylo chvíle, kdy bych nepil. Začal jsem si po prvních pěti stech slovech brát zálohu na dokončení tisíce slov denně. Netrvalo dlouho, a už jsem zahajoval i svou tisícovku slov pitím.
Až příliš dobře jsem si uvědomoval, jak je to se mnou zlé. Určil jsem si nová pravidla. Rozhodl jsem se, že nebudu pít dříve, dokud svou práci nedodělám. Ale tu vznikla nová a přímo ďábelská komplikace. Bez napití se mně práce přímo vzpírala pod rukou. Nemohl jsem prostě pracovat. Jestliže jsem chtěl psát, musel jsem se napít. Začal jsem se tomu bránit. Nakonec mě touha po alkoholu docela ovládla. Sedával jsem u stolu, mořil se s perem i papírem, ale slova ne a ne plynout. Můj mozek nebyl prostě schopný tvořit vhodně myšlenky, poněvadž ho stále pronásledovala jedna jediná myšlenka, že na druhém konci mého pokoje číhá ve skříni Démon alkohol. Když jsem se ze zoufalství napil, tu se mi v mozku uvolnilo a začal jsem hned chrlit svých tisíc slov.