Ve svém domě v Oaklandu jsem už zásobu alkoholu dopil a pevně jsem se rozhodl, že si novou nekoupím. Nic to nepomohlo, poněvadž naneštěstí dole v mě skříňce zůstala ještě zásoba lahvového piva. Marně jsem se pokoušel psát. Pivo je ovšem jen slabou náhražkou za ostré lihoviny; kromě toho mi nechutnalo, ale přesto jsem myslel jen na to, že stačí hmátnout na dno skříňky a mám ho. Dokud jsem ho nevypil celou pintu, slova se nezačala hrnout; a tisíc slov se pak hrnulo za doprovodu dalších četných pint. Nejhorší bylo, že mě po pivě strašně pálila žáha; ale přes tento nepříjemný pocit jsem byl se svou zásobou brzy hotov.
Skřínka s lihovinami zůstala prázdná. Nenaplnil jsem ji znovu. Přímo hrdinským úsilím jsem se donutil psát svých denních tisíc slov bez povzbuzování alkoholem. Jakmile jsem skončil svůj dopolední úkol, už jsem byl z domu a uháněl dolů do města na první doušek. Proboha! Když alkohol dovedl takhle ovládnout mě, nealkoholika, jak musí trpět skutečný alkoholik, který bojuje proti přirozeným požadavkům svého těla, zatímco jeho nejbližší mu projevují jen málo sympatie a ještě měně porozumění, když jím opovrhují a vysmívají se mu.