Úryvek z deníku jednoho z pacientů želivské léčebny

Už dlouho jsem tušil, že to tak asi dopadne, ale když ta chvíle přišla, byl jsem zaskočen, jako bych na to nikdy ani nepomyslil. Je těžké si přiznat porážku, přijmout prostý fakt, že jsem prohrál. Ano, přiznal jsem porážku. Porazil mne alkohol. Už jsem ho nedokázal ovládnout já, ale byl jsem ovládán a podléhal mu téměř vždy a všude, kde jsem se s ním dostal do styku. V jedné jasnější chvíli jsem uviděl v celé nahotě svou bezmocnost před naprostým zhroucením všech svých tužeb a ideálů. Viděl jsem bránu do pekel otevírající svou náruč pro další oběť, kterou se chystala už už spolknout. Nechtěl jsem tak skončit, ale vzepřít jsem se také nedokázal, a tak jsem se pokusil zabít. Málem se to povedlo, ale snad ještě nenastala ta pravá chvíle pro opuštění tohoto světa a moje žena, kterou jsem tolik zanedbával, mě po třech dnech našla téměř bez života. V nemocnici trvalo několik dní, než mě přivedli k sobě. Pak mě dostal do rukou psychiatr MUDr. D.,kterému chci za mnohé poděkovat, a vysvětlil mi můj problém. A já, pod tíhou argumentů, musel uznat, že jsem alkoholik a rozhodl jsem se svoji závislost léčit. Ano, jsem alkoholik a musím se léčit.
Stalo se to včera a myslel jsem, že to bude těžší. Cítil jsem, že s každým vyřčeným slovem ze mne opadává tíha, která mne dusila a tiskla k zemi. Teď se s každým slovem odlupovala kus po kuse, jako se loupe vodní kámen ze dna hrnce. Ano, včera jsem to řekl a teď ležím na nemocniční posteli, uvolněný a připravený přijmout, co budoucnost přinese.
Když jsem si tedy udělal jasno o tom, co jsem, zbývalo si jen vybrat protialkoholní léčebnu. Doktorka S. mi doporučila známou léčebnu v Želivu. Dosahují nejvyššího procenta úspěšnosti ze všech léčeben u nás. Na nástup jsem čekal necelé tři týdny v psychiatrické léčebně v Žamberku, na oddělení primáře D. Během té doby se střídaly moje nálady od pesimismu až k nemístnému optimismu. Jak se mi vracely síly fyzické i psychické, začínal jsem občas pochybovat o správnosti svého rozhodnutí. Nechtěl jsem si naplno přiznat svoji závislost. S doktorkou S. jsem trávil mnoho času rozpravami o psychice a duševnu. Půjčila mi i některé knihy a já hledal, do které kategorie nemocí bych se mohl zařadit. Paní doktorka se smála, neboť jsem se nacházel téměř ve všech diagnózách. Všude jsem viděl něco společného se svojí povahou a myšlenkovými pochody. Je dobře, že to byl jen můj dojem, protože jinak bych byl pro psychiatry velmi vzácný exemplář.
Nástup byl stanoven na 10. 7. a dostal jsem možnost strávit dva dny před nástupem doma se ženou a dvouletým synkem. Podpora mé ženy je pro mne silným impulsem, neboť ji mám velmi rád a chci ji vidět šťastnou a spokojenou. I malý Jiřík má právo mít dobrou rodinu a i proto jsem přes určité pochybnosti o správnosti svého rozhodnutí hodlal léčbu podstoupit. Ty dva dny jsme strávili velmi příjemně u vody a na procházkách. Doma jsme se k sobě tulili, jako bychom se loučili navěky. Přes všechny krásné chvíle se čas nezastavil a bylo pondělí ráno 10.7. a já musel odjet do Želiva. Vezl mě švagr autem, jednak z Vysokého Mýta není žádný vhodný spoj a také jsem si moc nevěřil, abych mohl cestovat sám přes půl republiky. A tak jsme před polednem zastavili před budovou s novým žlutě zářícím kabátem, ale podle stylu postavenou nejméně v minulém století.
Na zdi vedle vchodu svítila bílá tabulka s nápisem : PSYCHIATRICKÁ LÉČEBNA Havlíčkův Brod - protialkoholní oddělení Želiv. Přišla nám otevřít sestra a já v doprovodu své ženy vstoupil do úzké chodby s klenutým stropem. V přízemí, na konci krátké chodby, byla místnůstka pro sestru ve službě, která měla i funkci telefonní spojovatelky a vrátné. Napravo stoupalo nepříliš široké schodiště a mizelo za ohybem. Vlevo byla další chodba a z ní vedly dveře do dvou společných jídelen, kuřárny, záchodů a komory na úklidové prostředky. Chodby byly úzké, stropy vysoké klenuté a zdi víc jak metr silné. Celkový dojem byl dosti ponurý. Ohlásil jsem se jako nový nástup a sestra nás zavedla po schodech do přijímací kanceláře a současně ordinace lékaře. Opět jsme šli chodbou, podobnou té v přízemí. Jenom dveří bylo víc, na jedné straně vedly do ložnic a na druhé straně byla ordinace a záchody s koupelnou.
Ponurá budova, úzké dlouhé chodby a asi padesát alkoholiků na léčení, to moc radosti nevzbuzovalo. Moje žena odjela, já dostal ústavní prádlo, přidělenou postel a byl jsem zatím ponechán sám sobě. Ostatní pacienti se účastnili určeného denního programu, a tak jsem byl na pokoji pro deset lidí sám. Během času jsem se seznámil se všemi obyvateli léčebny. Ale se svými spolubydlícími přece jen víc. Abych nikoho nepřivedl do nesnází, budu používat jen jejich křestní jména.
Ostatně, bude-li to někdo z mých kolegů alkoholiků číst, jistě se pozná. Jen je všechny prosím o shovívavost, protože nepíši kroniku léčebny, ale popisuji své zážitky a to, jak jsem je cítil a vnímal já. Takže se určitě vše nebude shodovat s pohledem a názorem mých kolegů v léčebně.