Pil jsem s harpunářem dál a povýšeně jsme se usmívali nad zuboženým Scottym. Otevřeli jsem ještě poslední láhev a vypili ji spolu, při čemž nás Scotty doprovázel chrápáním. Pak se i harpunář vytratil na svou pryčnu a já zůstal na bojišti sám a nezdolán.
Byl jsem na to velmi pyšný a můj Démon také. Obstál jsem v pitce`. Teď už jsem byl mužem. Opil jsem dva chlapy až do němoty. A přitom jsem se držel zpříma na nohou a vyšel jsem na palubu, abych nabral dech do rozpálených plic. Při tomto utkání se svým Démonem jsem zjistil, jak dobrý žaludek a jak silnou hlavu mám k pití – špetku vědomosti, která se mi stala pramenem pýchy v příštích letech a kterou jsem nakonec byl nucen pokládat za velké prokletí. Šťastný člověk, kterému postačí jen dvě sklenice a už se opije. Nešťastný, který spořádá mnoho sklenic a není tona něm ani znát, který jich musí zdolat mnoho, aby měl aspoň špičku.
Slunko už zapadalo, když jsem vyšel na palubu Lenocha. Dole byla řada pryčen. Nemusel jsem tedy jít domů. Ale chtěl jsem sobě samému dokázat, jaký jsem chlap. Vzadu za kormidlem byla moje loďka. Poslední zbytky silného odlivu ještě odplouvaly úžinou proti ostrému větru o rychlosti čtyřiceti mil za hodinu. Viděl jsem rozčeřené, bílé růžice vln a na hřebenech a prohlubních každé viny bylo patrno, jak se proud vzdouvá a jak zase klesá.
Napjal jsem plachtu, odrazil člun, usedl ke kormidlu, vzal do ruky lanko od plachty a pustil jsem se přes úžinu. člun se naklonil a ztřeštěně se vnořil do vln. Pěna se rozstřikovala. Byl jsem na vrcholu blaha. Zpíval jsem: Jen, větře, foukej dál, a plavil se. A už jsem nebyl čtrnáctiletým chlapcem, který živoří v ospalém městě zvaném Oakland. Teď jsem byl mužem, bohem, a i živly se mi kořily, protože jsem je podrobil své vůli.
Odliv ustal. Mezi přístavištěm a vodou leželo ještě plných sto yardů měkkého bahna. Stáhl jsem přední plachtu, vjel plnou rychlostí do bahna, postavil jsem se na příď, jak jsem to dělával při odlivu, a začal jsem loďku pohánět veslem. A tu jsem začal ztrácet vědomí. Ztratil jsem rovnováhu a sletěl jsem po hlavě do bahna. Tenkrát, a tenkrát poprvé, když jsem se zas postavil na nohy celé od bahna a když se mi řinula krev z rukou poraněných o sloup pokrytý lasturami, jsem seznal, že jsem opilý. Ale co na tom? Tam za úžinou leží dva statní námořníci v bezvědomí v kajutě, kde jsem je opil. Teď už jsem byl opravdu muž. Stál jsem přece na nohou, i když jsem je měl až po kolena v bahně. Opovrhoval jsem myšlenkou vrátit se zase do člunu. Brodil jsem se bahnem, strkal jsem člun před sebou a hulákal jsem světu píseň o své mužnosti.