Co z toho všeho teď bude?

Věděl jsem, že se musím už nějak rozhodnout. Rozhodoval jsem se mezi penězi a chlapy, mezi lakomstvím a romantikou. Bud' musím hodit přes palubu všechnu svou bývalou úctu k penězům a dívat se na ně jako na něco, co mohu marnotratně odhodit, anebo musím hodit přes palubu své kamarádství s těmito muži, jejichž podivně choutky docházely ukojení v silných nápojích.

Zaměřil jsem své kroky zase na nábřeží k Poslední naději, kde Nelson ještě stále postával přede dveřmi.

„Pojď, dáme si pivo,“ pozval jsem ho. A už jsme zase stáli u pultu a povídali si, ale tentokrát jsem těch deset centů platil já! (Plat za celou hodinu dřiny u stroje za něco, co mi nechutnalo, co se mi dokonce protivilo.) Ale nebylo to nijak nesnadné. Už jsem se vpravil do toho, že peníze nemají cenu. Cenu má přátelství. „Dáme si ještě jednu?“ řekl jsem. A dali jsme si a já to zaplatil. Nelson, který byl zkušený starý piják, řekl výčepnímu: „Mně jen malou, Johny.“ Johny přikývl a dal mu sklenici, ve které byla sotva třetina toho, co jsme dosud pili. Ale cena byla stejná – pět centů.