Když jsme ještě vypili pár sklínek, které jsem chtěl mermomocí platit, Nelson rozhodl, že už půjdeme. Rozloučili jsme se jako opravdoví kamarádi a šel jsem pak dolů k přístavu na svého Flamendra. Pavouk právě rozdělával oheň na večeři.

„Kde sis to uhnal?“ zašklebil se na mne z otevřeně chodby,

„Ale jen tak, byl jsem s Nelsonem,“ odpověděl jsem nedbale, stěží zakrývaje pýchu.

Pak mi něco napadlo. Tady byl taky jeden z nich. A teď, když už jsem věděl, jak na to, mohl jsem to důkladně vyzkoušet. „Pojď,“ řekl jsem, „půjdeme se k Johnymu napít.“

A jak jsme šli nahoru k přístavu, potkali jsme Clama, který šel dolů. Clam byl Nelsonův společník, hezký, smělý, milý třicátník s knírem, který měl jinak přezdívku, jež mu neseděla. „Pojď se napít,“ řekl jsem – a šel. Když jsme zahýbali k Poslední naději, vycházel odtamtud Pat, Královnin bratr.

„Kam tak rychle?“ uvítal jsem ho. „Jdeme se napít. Pojď taky.“ „Zrovna jsem si jednu dal,“ zdráhal se. „A co na tom? – My na ni jdeme,“ odsekl jsem mu. A Pat si dal říci a šel s námi, a já jsem se mu vlichotil do nálady několika sklenicemi piva. Ach, toho odpoledne jsem se naučil pěkně věci o svém Démonu. Bylo v něm něco víc než jen odporná chuť, s kterou jsem polykal alkohol. Tady se za směšně nízkou cenu desíti centů stal nevrlý, popudlivý chlapík, který mi hrozil, že bude mým nepřítelem – mým dobrým přítelem. Dostal se i do nálady, vlídně se díval, a když jsme se dali do klepů o přístavu a o ústřicích, už nám měkl hlas.

„Mně malou,“ řekl jsem, když si ostatní dali nalít velké. Ano, prohodil jsem to jako zkušený piják jen tak, ledabyle, jako nějaký nápad, který mi právě přišel na mysl. Když si teď na to vzpomínám, jsem si jist, že jediný Johny Heinhold věděl, jaký jsem zelenáč v pití.

„Kde se tak namazal?“ zaslechl jsem, jak se Pavouk ptá důvěrně Johnyho.

„Ale chlastal tu celé odpoledne s Nelsonem,“ odpověděl Johny.

Nedal jsem na sobě ani znát, že to slyším, ale jak jsem si na tom zakládal. Vždy i šenkýř se na mne díval jako na dospělého. „Chlastal tu celé odpoledne s Nelsonem.“ Jak to kouzelně znělo. šenkýř mně vzdal hold pro pouhou sklenici piva.

Vzpomněl jsem si, jak Francouz Frank vyčastoval i Johnnyho, když jsem kupoval Flamendra. Sklenice byly naplněny a chystali jsme se napít. „Dejte si taky něco, Johny,“ řekl jsem a tvářil jsem se, jako bych to už chtěl říci dávno, ale nemohl jsem se k tomu hned dostat pro zajímavý rozhovor s Clamem a Patem.