Zatím jsem se už natolik rozkurážil, že se mě ta podivná změna ani nedotkla. Ostatně – stále jsem se přiučoval. Není důležité, kolik se toho vypije; důležitější je, kdo to zaplatí. Už jsem věděl, jak na to. To bylo stadium, kdy už nezáleželo ani tolik na pivu jako spíše na přátelském popití. A pak tu byla ještě jiná věc. Teď jsem si mohl dávat i já malou a snížit tak o dvě třetiny to ošklivě břímě alkoholu, kterým mě kamarádství zatěžovalo.

„Musel jsem si dojít na loď pro peníze,“ řekl jsem jen tak ledabyle mezi pitím a doufal jsem, že Nelson pochopí, proč jsem si dal na jeho účet šestkrát nalít.

„To jsi přece nemusel dělat,“ odpověděl. „Johny přece počká takovému chlapíku jako ty – no ne, Johny?“

„To se ví,“ souhlasil Johny a zasmál se.

„Kolik toho už mám na sebe?“ ptal se Nelson.

Johny vytáhl z pultu knížku, nalistoval tam Nelsonovu stránku a spočítal sumu několika dolarů. Hned mě popadla touha mít také takovou stránku v tě knížce. Skoro mi to připadalo jako vrcholný odznak chlapství.