A teď přicházím k důležitě věci. Jak se účastnit společenského života, když už jeho pozlátko člověka neoslňuje! Byl tu přece můj Démon! Ten stále trpělivě čekal, po celé čtvrtstoletí i děle, aby mi podal ruku, až ho budu potřebovat. Tisíc jeho triků selhalo díky mě tělesně odolnosti a štěstí, ale on měl v mošně další podobně triky. Stačila jedna sklenička nebo dvě, a už mě bavila bláznovství jiných lidí. Jeden nebo i víc koktejlů před obědem – a už jsem se z celého srdce smál tomu, na čem dávno nebylo nic k smíchu. Koktejl byl pružinou, ostnem, kopancem pro mou zasmušilou mysl a znuděného ducha. Oživil ve mně smích i zpěv, dodal křídla mě obraznosti, takže jsem se mohl smát a zpívat i vyprávět bláznovské kousky s těmi nejživějšími hosty, anebo zase mluvit jalově s takovou vervou a horlivostí, že jsem uspokojil i přízemní nafoukance, kteří se ani jinak bavit nedovedli.
Bez koktejlu jsem jako společník nestál za nic, s koktejlem jsem byl společníkem velmi dobrým. Dosáhl jsem falešného vzrušení a uměle vyvolané radostně nálady. A vše to začalo tak nenápadně, že ani já, který jsem se tak dlouho a důvěrně stýkal se svým Démonem, jsem netušil, kam mě zavádí. Začal jsem volat po hudbě a po vínu; a brzy bych již volal po bláznivější hudbě a po větší dávce vína.
A právě tehdy jsem si uvědomil, že se už ani nemohu dočkat sklínky koktejlu před obědem. Toužil jsem po ní a taky věděl, že po ní toužím. Vzpomínám si, když jsem byl válečným zpravodajem na Dálném východě, jak mě cosi neodolatelně vábilo do jistého domu. Nejen že jsem tam vždy ochotně přijal pozvání na večeři, ale neopomněl jsem skoro nikdy zajít tam i odpoledne. Pravda, hostitelka byla půvabná žena, avšak kvůli ní jsem její domácnost tak často nenavštěvoval. Dovedla totiž připravit nejlepší koktejl, jaký bylo možno dostat v tomto velkém městě, kde míchání nápojů v domácnostech cizinců bylo pravým uměním. Ani v soukromých klubech, ani v hotelích, ani kde jinde v soukromí nedovedli namíchat takový koktejl. Její koktejly byly jemně. Byly to mistrovské kousky. Měly nejlahodnější chuť a dodávaly nejlepší náladičku. A přece jsem po jejích koktejlech toužil jen ze společenských důvodů, abych ve společnosti pookřál. Když jsem pak z tohoto města jel na koni sto mil přes rýžová pole a hory, po měsíce tábořil a pak vjel s vítěznými Japonci do Mandžuska, nepil jsem vůbec. Na hřbetě mých koní bylo vždy několik lahví whisky. A přece jsem si pro sebe neotevřel nikdy ani láhev, nikdy jsem sám nepil a nikdy jsem po tom ani nezatoužil. Když ale přišel běloch do mého tábora, otevřel jsem láhev a popili jsme spolu, jako pívají chlapi, právě tak, jak by i on otevřel láhev, kdybych zase já přišel do jeho tábora. Vozil jsem s sebou whisky jen ze společenských důvodů, a právě proto jsem ji také připisoval na účet novin, pro které jsem pracoval.