Pití

pro mne po tě vleklé nemoci zůstalo společenskou záležitostí. Pil jsem, když pili jiní a když jsem byl s nimi. Ale pozvolna se ve mně utvářela skutečná touha po alkoholu a časem začala růst. Nevznikala však z toho, že tělo potřebovalo alkohol. Boxoval jsem, plaval, plachtil, jezdil na koni, žil jsem na svěžím zdravém vzduchu a z lékařských prohlídek, nutných kvůli životní pojistce, jsem se vracel jako vítěz. Když se teď na to dívám zpět, vidím, že potřeba alkoholu ve svých počátcích byla potřebou duševní, nervovou, předpokladem dobré nálady. Jak to vysvětlit?
Bylo to asi takto: po fyziologické stránce, co se týče chuti alkoholu na patře i jeho působení v žaludku, se mi alkohol sám o sobě ještě stále protivil. Nechutnal mi o nic líp než to pivo, které jsem pil, když mi bylo pět, nebo nakyslé víno, když mi bylo sedm. Jestliže jsem byl sám nebo jsem psal či studoval, nepotřeboval jsem ho. Ale stárnul jsem nebo jsem už zmoudřel nebo obojí, anebo, jako další možnost, snad jsem se stával senilní. Když jsem nyní pobýval ve společnosti, pak to, co se tam říkalo nebo co se tam dělo, se mi už tak nelíbilo jako dříve, už mě to nevzrušovalo. Kdysi příjemná zábava a někdejší ztřeštěně kousky jako by teď už nestály za nic. A bývala to pro mne pravá muka, když jsem byl nyní nucen naslouchat hloupým a nicotným řečem žen a chvástavým a arogantním výrokům nedopečených zelenáčů. To je pokuta, kterou člověk nutně platí za to, že přečetl mnoho knih, nebo také za to, že sám je blázen. V mém případě ani tak nezáleží na tom, které z těch dvou zel mě postihlo. Postačí, že mě vůbec postihlo. Pro mne už život, jeho jas i všechen půvab styku s lidmi, počínal pohasínat.
Buďto jsem vystoupil příliš vysoko ke hvězdám, anebo jsem tvrdě spal. Ale nebyl jsem přitom hysterický a nebyl jsem ani přepracován. Můj puls byl normální. Mě srdce bylo předmětem velkého obdivu lékařů z pojišťoven. Mě plíce přiváděly ty zmíněně pány do extáze. Každý den jsem psával svých tisíc slov. Byl jsem až úzkostlivě přesný ve věcech, které přinášel denní život. Konal jsem je všechny vesele a rád. V noci jsem spal jako dítě. A přece jen…
Inu, kdykoliv jsem si vyšel se společností, už jsem upadal do melancholie. Nemohl jsem se smát s lidmi ani lidem, jejichž výroky mně připadaly notně oslovské; a také jsem se nemohl bavit ani vysmívat se s bývalou lehkou ironií nudnému a omezenému tlachání žen, které se přes všechnu tu mou naivitu a něhu tak primitivně, hlava nehlava hnaly za svým biologickým určením jako opičí samice, ještě než odložily svůj kožich a zaměnily jej za kožešiny z jiných zvířat.
Ale nebyl jsem pesimista. Přísahám, že jsem nebyl. Pouze jsem se nudil. Až příliš často jsem vídával to stejně divadlo, naslouchal stejným písním a stejným vtipům. Až příliš dobře jsem věděl, co za to musím zaplatit. Znal jsem kolečka zákulisní mašinérie tak dobře, že přetvářka na jevišti, smích a zpěv nemohly přerušit jejich skřípání.
Nevyplácí se podívat se do zákulisí a vidět tam, jak tenorista andělského hlasu bije svou ženu. Ale já se podíval – a doplatil na to. Anebo snad jsem byl blázen. Na tom konečně nezáleží, v jaké situaci jsem se ocitl. Jde o tu situaci samu, a že mě přivedla do společenských svazků, jež mi byly trapně a působily mi nesnáze. Na druhé straně je třeba říci, že ve vzácných případech, ale jen ve velmi vzácných, jsem se setkal s tak vzácnými dušemi, čili blázny, jako jsem byl sám, s nimiž jsem pak mohl trávit nádherně chvíle nad hvězdami, čili v ráji bláznů. A takovou vzácnou, či spíše blouznivou duši jsem si vzal, nikdy mě nenudila a byla mi stálým pramenem nových a nekonečných překvapení a radostí. Avšak všechen svůj volný čas jsem nemohl trávit jen v její společnosti. A také by nebylo ani hezké, ani moudré nutit ji, aby ř ona trávila všechen svůj volný čas se mnou. Kromě toho jsem napsal už hezkou řádku úspěšných knih a společnost si žádá od chlapíka, který píše knihy, trochu jeho volného času pro sebe. A každý normální člověk potřebuje zase pro sebe trochu volného času svých bližních.