„Hlas mládí nocí smutně zněl:
Je pryč, co v světě rád jsem měl;
a krok můj nemá, nemá stání,
když den se rodí za svítání.
Ni chvíli netroufá si stát,
chce světu nově světlo dát.
Prchavěji než růže květ,
má naděj, duha, padá zpět,
jevě vznesla se až v nebes báň,
mládí jsem – protože umírám.“
V předchozím vyprávění jsem podal ukázku svého putování po boku čiré logiky po temnotách své duše. Jak nejlépe jsem dovedl, snažil jsem se umožnit čtenáři, aby nahlédl do tajemství člověka, jenž se o svou duši dělí s Démonem alkoholu. A čtenář si musí uvědomit, že tato nálada, o které četl po celou čtvrthodinu, je jen jednou z tisíce nálad, jevě dovede vyvolat Démon alkohol. Může trvat, i co ručičky hodin oběhnou jednou dokola, a to mnoho dnů, týdnů a měsíců.
Mé pijácké vzpomínky se blíží ke konci. Mohu říci, jako může ostatně každý statný, silný piják, že vše, co mě udržuje ještě dnes na této planetě, je pouze moje nezaslouženě štěstí – štěstí, že mám zdravě plíce, široký hrudník a statně tělo. Troufám si tvrdit, že není mnoho mladíků v době překotného dospívání mezi patnáctým a sedmnáctým rokem, kteří by dokázali přežít tak těžké pití, jako jsem mezi patnáctým a sedmnáctým rokem přežil já; a není mnoho mužů, kteří by spořádali taková kvanta alkoholu v mužných letech a ještě se dožili toho, aby o tom mohli vyprávět. Přežil jsem to vše nikoli díky tělesně zdatnosti, nýbrž proto, že jsem neměl dispozice k notorickému alkoholismu a že můj organismus byl vůči alkoholu neobyčejně odolný. A když jsem to vše prožíval, pozoroval jsem, jak jiní, ne tak odolní jako já, umírají kolem mne na Dlouhé, smutně pouti opilců.
Jen moje neohrozitelně, naprosté štěstí, osud, náhoda, říkejte tomu jak chcete, jen ty mě provedly ohněm Démona alkoholu. Můj život, mou kariéru, ani mou radost ze života nezničil. Pravda, trochu je ožehl, jako ožehl ty, kteří přežili zklamaně naděje, kteří po netušené zázračných cestách vyšli zdrávi z boje a pak žasli nad haldami mrtvých.
A jako ten, kdo prožil krvavou válku, volá: „Už nikdy válku!“, volám i já: „Už dosti boje naší mládeže s jedem!“ Jediný způsob, jak zastavit válku, je přestat válčit. Jediný způsob, jak zastavit pití, je přestat pít. Čína zarazila požívání opia tím, že zakázala jeho pěstování i dovoz. čínští filosofově, kněží a lékaři by mohli tisíc roků kázat do posledního dechu, a pozívání opia, pokud by k němu byl snadný přístup a pokud by ho bylo možno všude lehce dostat, by pokračovalo nerušeně dál. Takoví už jsme, v tom to vězí.
S velkým úspěchem jsme docílili, že už nedovolujeme, aby se nám volně povaloval arzenik a strychnin nebo bacily tyfu a tuberkulózy a ničily nám naše děti. Naložte s alkoholem právě tak. Nedovolte, aby volně pod ochranou zákona číhal a vrhal se nám na naši mládež. Nepíšu o alkoholicích ani pro alkoholiky, nýbrž pro naši mládež, ve prospěch těch, kteří nemají nic jiného než touhu po dobrodružství a touhu po družném životě a kteří jsou přitom vydáni napospas alkoholu naší barbarskou civilizací, která je tímto jedem krmí na každém rohu. Píšu to pro zdravě, normální chlapce, kteří se právě narodili, nebo se právě rodí.
To byl důvod, více než cokoliv jiného, proč jsem jel v povzneseně náladě do Měsíčního údolí a hlasoval tam pro volební právo žen. Hlasoval jsem pro ně, poněvadž jsem věděl, že ženy a matky tohoto pokolení odstraní Démona alkoholu z tohoto světa a zaženou ho zpět do historie, mezi překonaně návyky našeho barbarství. A zdá-li se vám, že křičím jako raněný, mějte na paměti, že jsem byl raněn a že nenávidím myšlenku, že by některý z našich synů nebo některá z našich dcer měli být podobně zraňováni jako já.
Pouze ženy uchovávají lidský rod. Muži jsou lehkomyslní, rádi hazardují a milují dobrodružství a nakonec je zachrání vědy jen jejich ženy. Muž nejspíše jih při svém prvém chemickém pokusu vyrobil alkohol. A po všechna další pokolení až do dnešního dne ho pak vyráběl a pil zase jen muž. A nebylo dne, kdy by se ženy nevzpíraly tomu, aby jejich mužově pili alkohol, ačkoliv nikdy neměly dost sil, aby dodaly váhy svému odporu. V tě chvíli, kdy se ženám dostane volebního práva v každé obci, dají uzavřít výčepy. Muži sami je nezavřou ani za tisíc generací. Právě tak můžete očekávat od obětí morfia, že vydají zákon proti morfinismu.
To ženy vědí. Zaplatily už nezměrnou daň potu a slz za to, že muži pijí. A poněvadž žárlivě střeží své potomstvo, budou hlasovat pro své syny, kteří se ještě nenarodili, i pro své dcery, poněvadž z těch zase budou matky, ženy a sestry synů.