čtu v novinách, anebo si někdo vzpomene na londýnský East End, a hned se mi pod víčky objeví obraz osvětlených výčepů a v sluchu mi zazní: „Dvakrát hořkou“ nebo „třikrát whisky“. Latinská čtvrť – a hned jsem zas ve studentské vinárničce a vidím kolem sebe rozzářeně tváře a bystré duše, jak usrkují chlazený a čistě vypálený absint, zatímco naše hlasy stoupají a vznášejí se po způsobu obyvatelů této čtvrtě, jak se vyrovnáváme s bohem, uměním i demokracií a vůbec se všemi prostými problémy našeho života.
Za prudké prérijní bouře na řece La Platě, když nemůžeme dál, uvažujeme, zda bychom si neměli zaskočit do Buenos Aires, Americké Paříže – a už vidím před sebou jasně osvětlené lokály, slyším cinkot pozdvižených sklínek i písně a radostný šum rozjařených hlasů. Když se dostaneme do severovýchodních pasátů v Tichomoří, pokoušíme se přemluvit umírajícího kapitána, aby obrátil loď směrem k Honolulu, a jak ho přemlouvám, vidím se, jak už zase popíjím koktejly se sodovkou v chladných lanai ve Waikiki za hukotu divokého příboje. Někdo se jen zmíní o tom, jak se připravují divoké kachny v restauracích v San Francisku, a hned mě to přenese do světel a řinkotu příborů na mnohých stolech a dívám se do tváří starým přátelům přes zlaceně okraje štíhlých číší na rýnské víno.
A takto se zamýšlím nad svým problémem: Ani jedině z těchto krásných míst na světě bych znovu nenavštívil jinak, než jak jsem je navštívil tenkrát – s číší v ruce! V tě větě je skryto kouzlo. Má pro mne větší význam než všechna slova ve slovníku. Je to duševní návyk, který jsem v sobě pěstoval po celý život. Teď už je částí tě látky, z níž se skládám. Mám rád vířivou hru bystrého vtipu, srdečný, hlučný smích, zvučně mužně hlasy, když chlapi se sklenkou v ruce zapomenou na šedivý okolní svět a rozpálí si mozky žertem a vtipem tak, až jim začnou bouřlivě vířit.
Ne – už jsem se rozhodl. Budu pít příležitostně. Při všech svých knihách na přihrádkách, při všech myšlenkách myslitelů, jevě mi zastínila má zvláštní povaha, chladně a promyšleně jsem se rozhodl, že budu i nadále pokračovat v tom, čemu jsem tak dlouhým cvikem přivykl a co chci a budu dělat. Budu pít – ale moudřeji a opatrněji než dříve. Už nikdy nebudu stálou, žíznivou výhní. Už nikdy si nevyvolám čirou logiku. Naučil jsem se, jak ji – nevyvolávat.
čirá logika leží nyní slušně pohřbena vedle mě vleklé choroby. Ani jedna, ani druhá mě už nezachvátí. Je tomu už hezká řádka let, co jsem svou vleklou chorobu uložit k spánku. A spí zdravě. A právě tak zdravě spí i čirá logika. A přece mohu na závěr směle říci, že bych si přál, aby moji předkově zapudili Démona už dávno před mým narozením. Lituji toho, že v době, do níž jsem se narodil, Démon alkohol vzkvétal všude, já se s ním seznámil a v Dlouhém styku s ním nabyl takového cviku.