Vyprávění o osobních zážitcích by nebylo ovšem úplně, kdyby je autor nedovedl až k poslednímu Okamžiku.. Já však nevyprávím 0 opilci, který se polepšil. Nebyl jsem opilec a nepolepšil jsem se.
Před nějakým časem jsem náhodou podnikl cestu na jachtě kolem Hornova mysu, která trvala sto čtyřicet osm dní. Nevzal jsem si na loď žádnou zásobu alkoholu, a ačkoliv jsem se mohl kterýkoliv z těchto sto čtyřiceti osmi dnů napít s kapitánem, nenapil jsem se ani jedenkrát. Nepil jsem prostě proto, že jsem po tom netoužil. Nikdo na palubě nepil. Nebylo tam pijácké prostředí a moje tělo po alkoholu netoužilo. Fyziologie mého těla si alkohol nežádala.
A tak vyvstal přede mnou problém, jasný a jednoduchý problém: Když je to tak lehké, proč se tak nebudeš chovat, až se zase vrátíš na pevninu? O tomto problému jsem pečlivě přemýšlel. Přemýšlel jsem o něm po pět měsíců, kdy jsem se zcela zřekl alkoholu. A podle poznatků z dřívější doby jsem dospěl k jistým závěrům.
Především jsem přesvědčen, že ani jediný z deseti nebo i statisíce mužů není rozeným alkoholikem, že pití u něho není podmíněno jeho organismem. Pití, jak se na ně dívám, je pouze duševní návyk. Pití není jako kouření nebo požívání kokainu nebo jiných omamných prostředků. Touha po alkoholu je povahy čistě duševní. Je to věc duševního cviku a vývinu a je pěstována na půdě společenské. Ani jediný piják z milionu nezačal pít, když byl sám. Všichni začínají pít ve společnosti a toto pití ve společnosti je provázeno tisícerými okolnostmi, spočívajícími ve společenských zvyklostech, jak jsem je z vlastní zkušenosti popsal v prvé části svého vyprávění. A právě tyto společenské zvyklosti jsou látkou, z níž se většinou skládá pijákův návyk. úloha, kterou přitom hraje alkohol, je bezvýznamná, když ji porovnáme s úlohou, kterou má přitom společenské prostředí, v němě se popijí. Dnes se zřídka narodí člověk, který bez Dlouhého cviku ve společnosti pocítí sám od sebe neodolatelnou, fyziologicky podmíněnou touhu po alkoholu. Připouštím, že takoví jednotlivci se ještě tu a tam někdy narodí, ale já jsem se ještě nikdy nesetkal ani s jediným.
Na zmíněně Dlouhé pětiměsíční cestě jsem shledal, že mezi všemi žádostmi mého těla není ani stín touhy po alkoholu. Ale všiml jsem si tohoto faktu: byla tu potřeba duševní a společenská. Kdykoliv jsem si vzpomněl na alkohol, přistupovala k tomu hned představa družně společnosti. A kdykoliv jsem si vzpomněl na společnost, družila se k tomu představa alkoholu. Společnost a alkohol jsou siamská dvojčata. Vyskytují se vědy vzájemně spojeny.
A tak když jsem čítal v lehátku na palubě nebo když jsem si s druhy o něčem vyprávěl, vždycky každičká zmínka o kterékoli části světa, jih jsem poznal, vzbudila ve mně vzpomínku na pití a dobré kamarády. V paměti se mi přímo rojily vzpomínky na nádherně noci i dny i chvíle, samé růžové zážitky, připomínající nevázaně veselí. Benátky se na mě dívají z potištěné stránky a hned si vzpomínám na kavárenské stolky na chodnících. Někdo prohodí: „Bitva u Santiaga“ a já na to: „Ale ovšem, tam jsem se byl taky podívat.“ Ale tu krajinu před sebou nevidím, nevidím ani Kettle Hill, ani Strom míru. Vidím jen kavárnu Venuši na náměstí v Santiagu, kde jsem jednou za parně noci hovořil a popíjel s nějakým umírajícím souchotinářem.