Odpykal jsem si to. Několik dní jsem byl nemocen, ošklivě nemocen, a ruce jsem měl jakoby jedem nasáklé po šrámech způsobených lasturami. Celý týden jsem jimi nemohl pohnout a oblékání i svlékání mi působilo muka.
Přísahal jsem: „Už nikdy!“ Taková hra za to nestojí. Cena byla příliš vysoká. Neměl jsem výčitky svědomí. Můj odpor byl jen fyzický. Žádné okamžiky sebevětšího vzrušení nevyvážily hodiny bídy a ubohosti. Když jsem se zas vrátil k loďce, vyhýbal jsem se Lenochu. Raději jsem chodíval po druhém břehu, abych ho obešel. Scotty zmizel. Harpunář tam sice ještě byl, ale tomu jsem se vyhýbal. Jednou, když přistál v přístavu, skryl jsem se raději do boudy, abych se s ním nemusel setkat. Bál jsem se, že mi zas navrhne nějakou novou pitku, a mněná že má v kapse láhev plnou whisky.
A přece – a tady se jeví čáry Démona alkoholu – ta odpolední pitka na Lenochu byla světlým paprskem, vrženým do všednosti mých dnů. Bylo to něco pamětihodného. V duchu jsem se k ní stále vracel. A zas a zas jsem vzpomínal na podrobnosti. Mezi jiným jsem blíže nahlédl do soukolí i pružin lidského konání. Viděl jsem, jak Scotty plakal nad tím, že je budižkničemu, i nad smutným osudem své matky, urozeně ženy. Harpunář mi o sobě vyprávěl prapodivně věci. Dostalo se mi na tisíc vábných a podnětných pohledů do světa, který ležel za mým obzorem a do kterého jsem se hodil právě tak dobře jako ti dva mladíci, co se mnou pili. Dostal jsem se za duševní obzor obyčejných lidí. Dostal jsem se i za obzor své vlastní duše a našel jsem tam netušené možnosti i velikost.
Ano, ten jediný den překonal všechny mě ostatní dny. A předčí je i podnes. Vzpomínka na ten den se mi přímo vpálila do mozku. Avšak cena, kterou jsem za to vše musel zaplatit, byla příliš veliká. Nechtěl jsem dále hrát a platit ji, a proto jsem se zas vrátil ke svým dělovým koulím a k svému cukroví. To proto, že se alkohol mému zdravému normálnímu ústrojí protivil. Ta břečka mi nechutnala. Byla mi odporná. Přesto však mě okolnosti i nadále hnaly k mému Démonu. Hnaly a hnaly, až po dlouhých létech přišel čas, kdy jsem vyhledával svého Démona při každé schůzce s chlapy, pídil se po něm a radostně ho pozdravoval jako svého přítele a dobrodince. Ale zároveň jsem ho potíral i nenáviděl. Ano, je to podivný přítel, tenhle Démon alkohol.