„Pojďme do hospody k Ludvíkovi,“ navrhl Pavouk, když jsme vycházeli. Pat, který po celý den nakládal uhlí, šel domů a Clam šel na Soba vařit večeři.

Tak tedy jsem šel s Pavoukem k Ludvíkovi – byla to má první návštěva – do obrovského výčepu, kde bylo na padesát chlapů, většinou přístavních dělníků.

A tam jsem se podruhé setkal se Soupem Kennedym a Billem Kelleym. A zapadl tam také Smith z lodi Annie – ten s revolvery za pasem. I Nelson se tam objevil. A setkal jsem se tam i s jinými, především s bratry Vigyovými, majiteli hospody, a hlavně s Joem Gossem, který měl potměšilé oči, rozmáčklý nos a květovanou vestu a který hrál na harmoniku jako čert z pekla a kterému z očí tekly tak strašně slzy, jaké si jen oaklandský přístav dovede představit a jim se obdivovat.

Když jsem platil za rundy – a ti ostatní je dávali také –, blesklo mi hlavou pomyšlení, že ze svého týdenního výdělku asi mnoho mamce Jennie nesplatím na to, co mi půjčila na mého Flamendra. „Ale co na tom?“ řekl jsem si, či spíše to ve mně říkal můj Démon. „Jsi chlap a musíš se s chlapy přece blaze seznámit. Mamka Jennie ty peníze beztak hned nepotřebuje. Hlady neumře. Však víš – má ještě nějaké peníze v bance. Ať tedy čeká a pak jí to pomaloučku splatíš.“

A tak jsem poznal svého Démona i z jiné stránky. Kazí morálku. špatností, které člověk nevyvede, když je střízlivý, vyvede lehce, když střízlivý není. Doopravdy, nezbývá mu nic jiného, jen je vyvádět, protože Démon alkohol se vždy postaví jako zeď mezi jeho náhlé choutky a dávno naučenou morálku.

Přestal jsem tedy myslet na dluh u mamky Jennie a navazoval jsem nově známosti za peníze, které pro mne neměly cenu, a poddával jsem se náladě, která však brzy přestávala být příjemná. Kdo mě tenkrát dovedl na loď a dal do postele, už ani nevím, ale myslím, že to mohl být jen Pavouk.