X

A tak jsem si vysloužil chlapské ostruhy. Mě postavení na pobřeží a mezi piráty ústřic bylo rázem skvělé. Dívali se na mne jako na dobrého chlapíka a ne jako na zbabělce. A nějak od toho dne, co jsem seděl na patníku v přístavu Oaklandu, nikdy jsem se nestaral o peníze. Od tě doby mě už nikdo nepokládal za držgrešli, zatímco moje nedbalost a lhostejnost k penězům se stala pramenem starostí a svízelí leckoho, kdo mě zná.

Tak dokonale jsem se rozloučil se svou skrblickou minulostí, že jsem vzkázal domů matce, aby svolala chlapce z okolí a rozdala jim mě sbírky. Nikdy jsem se pak už nestaral o to, kteří chlapci kterou sbírku dostali. Teď jsem byl chlap a smetl jsem všechno, co mě poutalo k chlapeckým letům.

Nabýval jsem věhlasu. Když se po přístavu rozletěla zpráva, jak chtěl Francouz Frank najet na mou loď a jak jsem stál na palubě svého Flamendra s odjištěnou dvouhlavňovkou v rukou, kormidloval nohama a dával tak lodi bezpečný směr a jak jsem ho přinutil, aby hezky zabočil stranou a nechal mě na pokoji, přístav uznal, že něco ve mně je, třebaže jsem mladý. A já jsem jim i potom dokazoval, co ve mně je. Byly doby, kdy jsem se na Flamendru vracel do přístavu s daleko větším nákladem ústřic, než měla kterákoli jiná loď s dvoučlennou posádkou; byla doba, kdy jsme si vyjeli do Dolního zálivu a moje loď se jediná vracela ještě za denního světla, aby zakotvila u Chřestových ostrovů; přišel čtvrtek večer, kdy jsme jeli jako o závod a já dojel na svém Flamendru bez kormidla první z celého loďstva a sebral jsem jim smetánku z celého pátečního ranního trhu; a stalo se taky, že jsem doplul na své lodi z Horního zálivu jen pod malou horní plachtou, když mi hlavní plachtu Scotty spálil. – Ano, byl to ten známý Scotty z dobrodružství na Lenochu. Po Pavouku přišel na palubu Flamendra Ir, a když se Scotty vrátil, nastoupil zas po Irovi.

Ale co jsem dokázal na vodě, to platilo jen zčásti. Všechno překonalo to, že jsem byl se svými penězi na pobřeží dobrým kamarádem, že jsem chlapsky platil při pitkách, což mi vyneslo název krále ústřicových polí. A ani ve snu mi nenapadlo, že přijde jednou doba, kdy oaklandské pobřeží, jež mě zprvu uvádělo v úžas, samo užasne a bude se pohoršovat nad mými ďábelskými kousky, které začnu vyvádět.

Ale život byl stále spjat s pitím. Výčepy jsou kluby chudiny. Výčepy jsou místem, kde se lidé scházejí. Ve výčepech jsme si také dávali schůzky. Ve výčepech jsme oslavovali přízeň štěstěny a ve výčepech jsme oplakávali své zármutky. Ve výčepech jsme se seznamovali.

Cožpak mohu někdy zapomenout na ono odpoledne, kdy jsem se setkal se Starým Jizvou; Nelsonovým otcem? Bylo to U Poslední naděje. Johnny Heinhold nás seznámil. Už to, že Starý Jizva byl Nelsonovým otcem, stálo za to. Ale bylo na tom ještě něco víc. Byl majitelem a kapitánem vlečně lodi Annie a bylo docela dobře možně, že se s ním jednou vydám na plavbu jako námořník. A co víc, byl vtělená romantika. Měl modré oči, plavě vlasy, silně kosti jako nějaký Viking, statně tělo a pevně svaly i přes své stáří. A plavil se kdysi po mořích na lodích všech národů, tenkrát za starých divokých námořnických časů. Slýchal jsem o něm leccos podivného a zbožňoval jsem ho aspoň zpovzdáli. A museli jsem se pochopitelně sejít ve výčepu. I tak by naše setkání asi skončilo stiskem ruky a nějakým tím slůvkem – ten starý chlapík byl na slovo skoupý –, kdyby tenkrát nedošlo k pitce.

„Napijme se,“ řekl jsem vědy rychle, jakmile nastala v našem hovoru přestávka, o níž jsem už věděl, že patří k pijáckým zvyklostem; pravda, pokud jsme pili pivo a já je platil, bylo jeho zdvořilou povinností, aby mě poslouchal a aby mi odpovídal. Johnny, jako obratný hostitel, nadhazoval jen vhodně poznámky, které nám umožňovaly najít vědy takové téma, které by uspokojilo obě strany. A ovšem, když jsme dopili pivo, musel zas kapitán Nelson dát nalít na oplátku. Tím byl navázán i další hovor a Johnny mu uklouzl tím, že šel zatím obsloužit další hosty.

Čím více piva jsem s kapitánem Nelsonem vypil, tím důvěrněji jsme se sbližovali. Našel ve mně vděčného posluchače, který, díky tomu, že přečetl hodně knih, věděl také hodně o životě na moři, jaký on prožil. A tak se zatoulal do divokých dnů svého mládí a vysoukal pro mne ze své paměti nejednu historku a stále jsme popíjeli i dávali si střídavě nalévat po celé to požehnané letní odpoledne. A tak to byl zase jen můj Démon, kdo mi popřál tak dlouhé posezení s tím starým mořským vlkem.

Johnny Heinhold mě od pultu nenápadně upozorňoval, že už začínám mít dost, radil mi, abych si dával jen malá piva. Ale když kapitán Nelson si stále dával jen velká, nedovolila mi má hrdost, abych si je nedával s ním. A teprve když si kapitán objednal první malé, dal jsem si je i já. A když jsme se pak pomaloučku polehoučku začali loučit, byl jsem už opilý. Uspokojovalo mě však vědomí, že Starý Jizva je právě tak opilý jako já. Moje mladická skromnost mi stěží dovolovala, abych se domýšlel, že ten starý bukanýr je ještě opilejší než já.

A pak mě Pavouk a Pat a Clam i Johnny zahrnuli poklonami, že prý mě Starý Jizva má rád a že pro takového chlapíka, jako jsem já, má jen dobrá slova. To mělo tím větší váhu, že byl znám jako divoký, nevrlý starý morous, který neměl rád nikoho. (Jeho přezdívka Jizva pocházela z jakési rvačky, při níž urval protivníkovi kus tváře.) A jedině mému Démonu patřila všechna chvála, že jsem si získal jeho přátelství. Tuto historku jsem uvedl pouze jako příklad rozličných lákadel i ochotných službiček, jimiž si náš Démon získává stoupence.