Na druhé straně
si dobře vzpomínám na velmi vzácného člověka, byl jen o něco starší než já – který mě občas navštěvoval. Měl rád whisky a pamatuji se, jak jsem s ním proseděl někdy celé odpoledne ve svém útulku, popíjel s ním sklenku za sklenkou, až přišel do nálady, kdežto já jsem stěží věděl o tom, že piju whisky. A proč jsem to vlastně dělal? Nevím přesně, snad jako pozůstatek staré školy, výcvik dřívějších dnů a nocí, proseděných s chlapy u sklenice, pijácký zvyk popít s pijáky.
A přitom jsem už ze svého Démona neměl strach. Dosáhl jsem nejnebezpečnějšího stadia, kdy si člověk mysli, že touhu po alkoholu již nadobro přemohl. Vždyť jsem to dokázal, k svému velkému uspokojení, v dlouhých letech práce a studia. Mohl jsem se napít a neopít se, a především jsem byl stále přesvědčen, že ty břečky nemám příliš rád. V tomto období jsem pil z těže příčiny, jako jsem dříve píval se Scottym, s harpunářem a s piráty ústřic – protože to byl zvyk těch chlapů a já ho musel zachovávat, když jsem se chtěl chovat jako chlap. Ti skvělí chlapíci, ti dobrodruzi ducha pili! Dobrá. Nebylo důvodů, proč bych s nimi nepil také já – já, který jsem byl přesvědčen, že už se svého Démona nemám co obávat.
A takto jsem se svým Démonem vycházel po léta. Občas jsem si sice udělal hezkou náladičku, ale to bylo zřídkakdy. Překáželo mi to v práci a já nedovolil, aby mi v práci cokoli překáželo. Pamatuji se, když jsem trávil několik měsíců v londýnské čtvrti East End a psal přitom novou knihu, že jsem prožil mnoho dobrodružství v nejhorších brlozích, že jsem se i několikrát opil a že jsem se pak na sebe velmi zlobil, poněvadž mi to překáželo v práci. Ale i tehdy jsem se opíjel jen proto, že jsem se pustil na cestu za dobrodružstvím a tam se člověk vždy setká s alkoholem.
A tenkrát také, když jsem si byl tak jist svým dlouhým cvikem, dal jsem se s bezbožnou důvěřivostí svést k piti o sázku. To ovšem byl zvyk dobrodruhů ve všech částech světa a šlo v něm vždy o čest. Je to podivná chlapská čest, která nutí člověka pít s chlapy jen proto, aby ukázal, že má tak silnou hlavu jako oni. Ale chlapská čest neexistuje pouze v teorii. Je to prostě fakt.
Jednou mě například pozvala hrstka divokých mladých revolucionářů jako čestného hosta na závody v pití piva. Byl to jediný pivní souboj, při němž jsem kdy byl. Když jsem svolil, že přijdu, nevěděl jsem ještě, jak je ta celá věc zvrácená. Představoval jsem si, že se tam budou vést vzletně i divoké řeči, že někteří vypijí o něco víc, než by měli, a že já budu přitom pít opatrně. Avšak jak se zdálo, tyhle závody v pití sloužily k rozptýlení mladých rozverných lidí; utápěli v nich životní strasti a dělali si blázny z těch, kdo nepijí. Jak jsem se později dozvěděl, zpili nedávno namol svého čestného hosta, skvělého mladého radikála, který se v pití nevyznal.
Když jsem byl mezi nimi a poznal, oč vlastně běží, zvedl se ve mně pocit podivně chlapské pýchy. Já jim ukážu, těm mladým darebákům! Ukážu jim, co dovede statný, otužilý chlap, ve kterém je přemíra života a jehož žaludek i hlava už něco vydrží a který se může zpít jako zvíře a dá to na sobě co nejméně znát. Vy zelenáči, vy si myslíte, že mne opijete?
A přitom jsem už ze svého Démona neměl strach. Dosáhl jsem nejnebezpečnějšího stadia, kdy si člověk mysli, že touhu po alkoholu již nadobro přemohl. Vždyť jsem to dokázal, k svému velkému uspokojení, v dlouhých letech práce a studia. Mohl jsem se napít a neopít se, a především jsem byl stále přesvědčen, že ty břečky nemám příliš rád. V tomto období jsem pil z těže příčiny, jako jsem dříve píval se Scottym, s harpunářem a s piráty ústřic – protože to byl zvyk těch chlapů a já ho musel zachovávat, když jsem se chtěl chovat jako chlap. Ti skvělí chlapíci, ti dobrodruzi ducha pili! Dobrá. Nebylo důvodů, proč bych s nimi nepil také já – já, který jsem byl přesvědčen, že už se svého Démona nemám co obávat.
A takto jsem se svým Démonem vycházel po léta. Občas jsem si sice udělal hezkou náladičku, ale to bylo zřídkakdy. Překáželo mi to v práci a já nedovolil, aby mi v práci cokoli překáželo. Pamatuji se, když jsem trávil několik měsíců v londýnské čtvrti East End a psal přitom novou knihu, že jsem prožil mnoho dobrodružství v nejhorších brlozích, že jsem se i několikrát opil a že jsem se pak na sebe velmi zlobil, poněvadž mi to překáželo v práci. Ale i tehdy jsem se opíjel jen proto, že jsem se pustil na cestu za dobrodružstvím a tam se člověk vždy setká s alkoholem.
A tenkrát také, když jsem si byl tak jist svým dlouhým cvikem, dal jsem se s bezbožnou důvěřivostí svést k piti o sázku. To ovšem byl zvyk dobrodruhů ve všech částech světa a šlo v něm vždy o čest. Je to podivná chlapská čest, která nutí člověka pít s chlapy jen proto, aby ukázal, že má tak silnou hlavu jako oni. Ale chlapská čest neexistuje pouze v teorii. Je to prostě fakt.
Jednou mě například pozvala hrstka divokých mladých revolucionářů jako čestného hosta na závody v pití piva. Byl to jediný pivní souboj, při němž jsem kdy byl. Když jsem svolil, že přijdu, nevěděl jsem ještě, jak je ta celá věc zvrácená. Představoval jsem si, že se tam budou vést vzletně i divoké řeči, že někteří vypijí o něco víc, než by měli, a že já budu přitom pít opatrně. Avšak jak se zdálo, tyhle závody v pití sloužily k rozptýlení mladých rozverných lidí; utápěli v nich životní strasti a dělali si blázny z těch, kdo nepijí. Jak jsem se později dozvěděl, zpili nedávno namol svého čestného hosta, skvělého mladého radikála, který se v pití nevyznal.
Když jsem byl mezi nimi a poznal, oč vlastně běží, zvedl se ve mně pocit podivně chlapské pýchy. Já jim ukážu, těm mladým darebákům! Ukážu jim, co dovede statný, otužilý chlap, ve kterém je přemíra života a jehož žaludek i hlava už něco vydrží a který se může zpít jako zvíře a dá to na sobě co nejméně znát. Vy zelenáči, vy si myslíte, že mne opijete?
<< Home