Jak vidno,

byla to zkouška vytrvalosti, a který chlap by podnikl raději nějakou jinou zkoušku než právě tuhle! Ale brr! Pilo se jen obyčejně pivo. A já už přece poznal mnohem lepší várky. Už po léta jsem nepil obyčejně pivo; a když jsem ho už pil, pak vždycky s chlapy; teď jsem se těšil, že těm zelenáčům ukážu, jak se má pivo řádně pít. Pitka začala – a já musel pít s nejlepšími z nich. Někteří z nich si dávali pauzy, ale čestný host si je dávat nesměl.
A všechny trpké noci, probděné při půlnočním světle, všechny knihy, které jsem tenkrát přečetl, všechna moudrost, kterou jsem načerpal, to vše pohasínalo před opicí a tygrem, jež se na mě sápali z propasti mě dědičnosti, předvěké, útočné a surové, překypující silou i touhou přetrumfnout i to největší zvíře.
Když sezení skončilo, držel jsem se ještě stále na nohou, šel jsem zpříma a nepotácel jsem se – což se nedalo zrovna říci o leckterém z mých hostitelů. Vzpomínám si na jednoho z nich, jak proléval rozhořčeně slzy na rohu ulice, když si všiml, že já jsem střízlivý. Jemu se ovšem ani nesnilo o železném kruhu, ukutým dlouhým cvikem, který uchovával vědomí v mém mrákotném mozku, pomáhal mi ovládat svaly i mdlobu a dbal, abych nemluvil přerývaným hlasem a aby mě myšlenky plynuly lehce, spořádaně a logicky. A při tom všem jsem se pro sebe usmíval. V těch pivních závodech ze mne neudělali blázna. Na takový výkon jsem byl hrdý. A u čerta, jsem na to ještě hrdý i dnes – tak podivná už je lidská povaha.
Ale příští ráno jsem již nenapsal tisícovku slov. Byl jsem unaven, otráven. Byl to den bídy. Odpoledne jsem měl mít veřejnou přednášku. Měl jsem ji, avšak jsem přesvědčen, že byla tak špatná, jak špatně bylo mně. Někteří z mých hostitelů si zasedli do prvých řad, aby na mně pozorovali nějaké příznaky, ale já je naopak spíše pozoroval na nich a těšilo mě vědomí, že jsou na tom právě tak zle jako já.
Už nikdy víc – přísahal jsem si. A už nikdy víc jsem se nedal zlákat k takovému pití o závod. Byla to má poslední pitka toho druhu. Ovšem, píval jsem od tě doby často, ale vždy rozumněji, opatrněji a nikdy o nějakou sázku. Ale právě takto se z notorického pijáka stává piják ještě notoričtější.
Abych dokázal, že v tomto údobí mého života bylo pití pro mne záležitostí čistě společenskou, připomenu svou cestu přes Atlantický oceán na starém škuneru Teutoniku. Hned na počátku plavby jsem se seznámil s jedním anglickým telegrafistou a nějakým mladším zaměstnancem kterési španělské lodní firmy. Ti pili jen „koňský hřbet“, což byl hustý lahodný nápoj, ve kterém plavala buď jablečná slupka nebo pomerančová kůra. A po celou cestu jsem pil ten „koňský hřbet“ se svými dvěma kamarády. Ale kdyby pili whisky, pil bych ji s nimi také. Z toho však nelze usoudit, že jsem byl slaboch. Bylo mi to jedno. Neviděl jsem v tom otázku morálky. Byl jsem silný svým mládím a alkohol pro mne nebyl žádným problémem.